Smíchovská Buďánka byla původně dělnickou osadou, kterou si postavili už v letech 1820 – 1840 na místě vytěženého vápencového lomu důlní dělníci, nádeníci z okolních vinic a dělníci z prvních právě vznikajících továren na Smíchově. V té době tady bylo ve dvou uličkách 24 domků, navzájem propojených schody.

Vytvořila se tu zvláštní spleť různorodých obydlí v prudkém svahu se zahrádkami a místní obyvatelé zde chovali i zvířata. Hustota obyvatel na omezeném prostoru mezi komunikací a skálou stále narůstala, což mělo za následek vznik stále nových přístavků, přídomků a kůlniček. Tím se vytvořil charakteristický vzhled osady. Skoro všichni obyvatelé si své příbytky stavěli svépomocí z materiálů, které tu našli po zrušeném vápencovém dolu.

Až do konce 80. let žila Buďánka svým uzavřeným nenarušeným sousedským životem. Přestala být místem galérky a chudých řemeslníků a stávalo se z ní specifické místo lákající k alternativnímu bydlení. Mimo jiné tu žil i básník Ivan Martin Jirous zvaný Magor a v jednom z domů zkoušela i skupina Plastic People of the Universe.

Velký průšvih nastal pro starou kolonii ke konci 80. let, kdy – podle tehdy (ne)dobrého zvyku – bylo rozhodnuto celá Buďánka zbourat a na jejich místě postavit desetipatrový vyzdívaný skelet a zdravotní středisko s parkovištěm. Domky začaly být tehdejším Národním výborem hl.m. Prahy násilně vykupovány, protože obyvatelé nechtěli své domovy opustit. Poslední dům byl symbolicky vykoupen také poslední den minulého režimu – 16.11.1989.

Dalo by se říci, že v hodině dvanácté, či spíš 5 minut po, přišla Sametová revoluce a domky zbourány nebyly, ale bývalým majitelům zároveň už nebylo umožněno vrátit se zpátky. V roce 1991 byla sice Buďánka prohlášena památkovou zónou, ale v domcích nikdo nebydel a ani se o ně nestaral, takže začaly chátrat. Pozemky si vyžádala Praha 5 a jak pod její správou Buďánka dnes vypadají, se můžete přesvědčit sami.

Městská část Praha 5 stále čekala na bohatého investora, ale nedočkala se. Kvůli tomu odmítla i několik zajímavých projektů. Zájem o využití a postupnou rekonstrukci například projevila Waldorfská škola J.A.Komenského. Navrhováno bylo i pronajmout nebo prodat domky samostatně řemeslníkům a umělcům, kteří by si je mohli na vlastní náklady postupně opravit. Mezitím výběrová řízení vypisovaná MČ Praha 5 nepřinášela žádné ovoce. Dnes už z celé kolonie zbyl vlastně jen jeden jediný původní dům, kde stále žijí jeho původní obyvatelé. Z ostatních, co nebyly zdemolovány, zůstaly jen obvodové zdi a vlastně už není co zachraňovat.

Jediný dům, jehož vlastník odolal násilnému výkupu, je č.134/4 v ulici U Zámečnice. Jeho majitelem je Ludvík Hradílek a žije tu jeho rodina. Pan Hradílek od prvopočátku usiluje o záchranu osady. Postupně se na jeho střeše objevovaly velké nápisy: „Pomoc, chtějí nás zbourat“, „Koukale, padáme i na tvou hlavu“ a „Obvodní úřad – náš hospodář“, které jsou vidět až z tramvaje na Plzeňské třídě. Právě na zahrádce jejich domu se pořádají sousedské slavnosti.