V ne tak dávné minulosti jsme mohli sledovat kauzu se Sovovými mlýny a jejich rekonstrukcí. Vše vyústilo roku 2001, kdy byly slavnostně otevřeny jako Museum umění Kampa. Za tímto otevřením stála jedna z největších mecenášek umění nejen v České republice, ale i na světě – Meda Mládková. Tato událost však byla pouze důstojným zakončením snah mnoha lidí, kteří tento projekt umožnili. Vedla k němu velice dlouhá cesta, na kterou se dnes podíváme. Věděli jste, mimo jiné, že již ve třicátých letech měl být mlýn se staveními zbořen a nahrazen modení galerií?

U nás je historie mlynářství velmi hluboká a tak asi příliš nepřekvapí, že právě na tomto místě byl mlýn zbudován již koncem čtrnáctého století. V Praze ale měly mlýny svou tradici i jinde, celkem jich zde v různých dobách fungovala až deset. Mlýn na Kampě byl založen klášterem benediktinek při kostelu svatého Jiří. Postupně však svého majitele mnohokrát změnit. Souvisí s tím také přírodní živly, které se s mlýny a přilehlým okolím několikrát potkaly, ať už jsem o povodně, požáry, či boje.

K prvnímu velice masivnímu poškození došlo za husitských bouří. Mlýn byl vydrancován a zůstal několik let opuštěn. Poté byl městem darován Václavovi Sovovi z Liboslavy (roku 1478), za podmínek, že zde mlynářskou tradici obnoví. Obyvatelé totiž naráželi na problém, kde semlít své zásoby. Po Sovovi se mlýny nazývají dodnes, i když někteří pamětníci na ně občas zavzpomínají i jako na Odkolkovy.

Jisté je, že po Sovově úspěšném působení mlýn opět v roce 1574 vyhořel. Poté zde o patnáct let později vzniká výstavba nová, nyní je však mlýn stavěn jako kamenný. Do té doby byl víceméně dřevěný, kamenný pouze v dílčích částech a tak není divu, že byl velmi náchylný k požárům.

Před Františkem S. Odkolkem měl mlýn ještě dva jiné majitele – Vojtěch Vavřík a František Trödl.
Mimochodem všechny tyto linie jsou příbuzensky propojeny, zejména vzájemnými sňatky.
Za nikoho ale nebyl mlýn tak proslavený, jako právě za Odkolka. Ten mu vdechl nový život převratnou modernizací. Zpočátku ještě pracoval v mlýně se svým tchánem, ale ten roku 1850 umírá. Poté vzniká samotná značka Odkolek, firma se technologicky modernizuje a rozšiřuje o nová stavení.

Roku 1856 byla podána Odkolkem žádost, o úpravu mlýna na parní pohon. Žádost byla schválena a tak mohl mlýn technologicky vykročit vstříc novým zítřkům. Spolu s parními úpravami následovali i architektonické. Podíleli se na nich například Josef Schulz, či Josef Zítek.

Odkolkova firma se neuvěřitelně rozrůstala. Z několika lidí na počátku šedesátých let se dopracoval až na téměř dva tisíce zaměstnanců v době svého největšího boomu. V roce 1896 však přichází nečekaná rána. Mlýn opět vyhořel. Sešlo se zde několik faktorů, od pozdního nástupu hasičů, po malý tlak hasících zařízení. A tak, v době plesové sezóny, mnoho smutných Pražanů za lednového večera přihlíželo velké katastrofě. Mlýn vyhořel zcela. Co nepohltily plameny, dokonala vodní sprcha a následné mrazivé teploty.

Odkolek se ale ani přesto nechtěl vzdát. Již krátce po pořáru v něm uzrálo rozhodnutí o obnově firmy na Kampě. Bohužel ale narazil na nesouhlas pražských radních. Ti oprávněně namítali, že by mlýny již na tomto místě svou funkci plnit neměly, zejména kvůli velkému znečištění okolního ovzduší. A tak na Kampě skončila jedna tradice, aby mohla jinde začít znovu. Odkolkova firma se totiž přesouvá na tehdejší periferii, do Vysočan, kde staví nový obří moderní areál. Zde společnost přečkala i první a druhou světovou válku, až nakonec v roce 1947 byla znárodněna.

Co se ale dělo s prostorem vyhořelých mlýnů na Kampě?
Nejprve roku 1920 zničené mlýny zakoupila pražská obec. Část budov v nejhorším stavu ihned zbořila, část se dočkala nejnutnjších oprav a bylo uvažováno, co s objektem nadále. S tímto otazníkem který visel nad mlýny, se ve dvacátých letech protkl projekt Klubu Za starou Prahu a několika dalších kulturních iniciativ. Než se rozpoutala první světová válka vznikl nápad vybudovat v Praze zcela novou budovu sloužící pro vystavení moderních sbírek umění.

Tato jednání byla znovuobnovena právě po první světové válce a byla vypsána soutěž na architektonický projekt, který měl nahradit, či adaptovat právě poškozený mlýn na Kampě. V roce 1924 byl již znám vítěz. Byl jím Josef Gočár, se svým velkolepým pavilonovým pojetí budovy nové galerie. Po této výhře následovalo zadání vypracovat definitivní výkresy k projektu. Poté, co zde byl slavnostně v roce 1925 odhalen základní kámen, to vypadalo, že již nic nemůže stavbu zhatit.

Bohužel jak víte, opak je pravdou. V českém prostředí se názory mění rychlostí větru. Vzpomeňte třeba na příklad Kaplického knihovny na Letné. Tuto stavbu potkal víceméně stejný osud. Znenadání totiž začaly sílit oponentní hlasy, že stavba se na místo nehodí, či nerespektuje prostředí Kampy a nedaleké Malé strany, že bude zasahovat do panoramatu města od řeky a podobě. I přesto, že v roce 1930 byly vytyčeny obrysy nové budovy, stále mezi společností zužil lítý boj.
Stálo proti sobě mnoho význačných osobností, které se trumfovali v argumentech. Zajímavostí je také to, že Klub Za starou Prahu, který záměr inicioval a byl hlavním strůjcem se najednou postavil proti svému vlastnímu projektu a požadovat galerii raději přesunout na Letnou. Tato fraška skončila na počátku třicátých let, kdy se naplno rozvinula hospodářská krize i v našich podmínkách a město Praha se tehdy odmítlo podílet na tak sporném a finančně náročném podniku.

Po druhé světové válce zde sídlily významné státní instituce. Největší obrat však nastává v devadesátých letech, kdy se na scéně objevuje mecenáška umění Meda Mládková. Paní Mládková přichází s pro Prahu unikátní nabídkou. Ráda by Praze odkázala kolekci uměleckých děl, kterou s manželem Janem sbírali celý život. Pro nás je to o to unikátnější, že se jedná o významná a přelomová díla českého umění. Sbírka zahrnuje i mnoho děl malíře Františka Kupky, Otty Gutfreunda a dalších, jež jsou nedozírné ceny a kvality. Také se jedná o díla, které v našich podmínkách vznikala za socialismu, která reflektují šeď a útlak, ale přesto hledají pučící klíček naděje. Jen málokdo si v době kdy vznikala uvědomoval, jak moc cenná jsou a budou. Mládkovi ano. I přesto že žili veůlkou část svého života v zahraničí, vždy podporovali své přátelé, krajany a začínající umělce zde. Za to jim patří veliký dík.

Jak jsem nastínila již na začátku tohoto článku, v roce 2001 se po několikaleté rekonstrukci opět otevřel prostor bývalých mlýnů jako Museum Kampa. Fakta jsou následující: Na rekonstrukci se podílelo hlavní město Praha, nadace Jana a Medy Mládkových a mnoho soukromých investorů. Rekonstrukce stála několik desítek milionů. V průběhu této obnovy jsme mohli zaznamenat mnoho sporů mezi památkáři a paní Medou Mládkovou, k nimž se musel vyjadřovat i tehdejší ministr Pavel Dostál. Chvílemi bylo celkem nejisté, zda se projekt povede. Nyní má Nadace Jana a Medy Mládkových prostor pronajatý městem na devadesát devět let za symbolickou jednu korunu ročně. Na oplátku Praze nadace darovala svou fenomenální sbírku v nominální hodnotě vyšší než 380 milionů korun a ponechala si výsadní právo se o sbírku starat.

Osobně si myslím, že je skvélé, že tento prostor opět oživl pod takto ušlechtilým záměrem. Myslím, že Nadace se o objekt i sbírky velice dobře stará, přeci jen, pro paní Mládkovou je to celoživotní citová záležitost. Jen je mi nesmírně líto, všech těch diskusí okolo projektu, nesouhlasů památkářů s několikerým doplněným původní stavby o v podstatě dílčí skleněné plochy, které akorát rozdmýchávaly trpkost. To si tento unikátní projekt jistě nezasloužil. Dámy a pánové, přijďte se někdy podívat na Kampu, je tam krásně za jakéhokoliv počasí. A pokud budete v uměnímilovné náladě, jistě Vás zaujme i vnitřní expozice. Obyčejně bývá neobyčejně kvalitní…

Pokud byste rádi na vycházku i s komentovaným výkladem, termíny naleznete zde…