Je to již pár měsíců, co byl v blízkosti pražského Palachova náměstí odhalen nový pomník od amerického architekta a umělce Johna Hejduka. V době svého umístění a slavnostního odhalení vzbuzoval v Praze mnoho protichůdných reakcí. Jako obvykle, když se jedná o moderní dílo ve veřejném prostoru, je veřejnost polarizována do několika táborů. V tomto případě byly reakce o to hlasitější, že se jedná o pomník jedné z největších osobností novodobé historie naší země. Pomník člověka, jež neváhal položit svůj život na protest proti omezujícímu politickému režimu, proti nesvobodě a útisku.

Značně protichůdné reakce toto dílo vzbudilo hned z několika důvodů. V českém prostředí jsme historicky zvyklí na zcela jinou podobu pomníků. V devatenáctém století byly nejvíce pojímány jako figurální plastika, která měla znázornit dotyčného v reprezentativní podobě. Další možností byla busta na vyvýšeném základu, či pietní plaketa doplněna textem. John Hejduk však vytvořil dva radikální objekty, které odkazují nejen k činu samotného Palacha, ale mají přesah i do všedního života, do událostí, které po jeho skutku následovaly. Druhý objekt totiž odkazuje k žalu jeho matky, jíž na tomto světě opustil milovaný syn. Nabízí se tak anabáze na Madonu a jejího syna, jež se obětoval pro vykoupení lidstva…

Johnovi Hejdukovi je vyčítáno především to, že jako zahraniční autor nemohl plně pochopit význam činu Palachovy oběti. Že se nemohl plně orientovat v historických a politických reáliích, které upálení předcházely. Myslím však, že téma nesvobody, potlačování lidských práv a frustrace ze stavu společnosti je téma blízké snad všem lidem na světě…

Jan Palach se demonstrativně upálil 16. ledna 1969, v reakci na sovětskou invazi do Československa. Bezprostředně před tímto činem napsal dopis, v němž vysvětluje své pohnutky. Stal se první pochodní, jež měly následovat další.

V dopise píše: „Vzhledem k tomu, že naše národy se octly na pokraji beznaděje a odevzdanosti, rozhodli jsme se vyjádřit svůj protest a probudit svědomí národa. Naše skupina se skládá z dobrovolníků, kteří jsou odhodláni se dát za naši věc upálit. Já jsem měl tu čest vylosovat si jednotku, a tak jsem získal právo napsat první listy a nastoupit coby první pochodeň. Naše požadavky jsou: 1) okamžité zrušení cenzury 2) zákaz rozšiřování „Zpráv“. Jak viděno, naše požadavky nejsou přemrštěné, spíše naopak. Jestliže naše požadavky nebudou splněny do pěti dnů, to jest do 21. 1. 1969, a nevystoupí-li lid s dostatečnou podporou (časově neomezenou stávkou) našich požadavků, vzplanou další pochodně.” (úryvek z Palachova dopisu)

V reakci na tuto událost se najednou celý národ semkl v žalu nad tragickým činem mladého muže, který už od té chvíle neměl být zapomenut. Jen o měsíc a několik dní jej na této cestě následoval jeho kolega z Filozofické fakulty Jan Zajíc.

Jan Palach má v Praze ještě další dva pomníky. Jeden se nachází v horní části Václavského náměstí, před budovou muzea a je zapuštěn do země, přesně v místech, kde k činu došlo. Je dílem Barbory a Jiřího Veselého a Čestmíra Kousky. Vznikl nedlouho po těchto událostech. Symbolizuje hořící pochodeň, která svým tvarem evokuje I kříž.

Další připomínkou je odlitek posmrtné masky tváře od sochaře Olbrama Zoubka. Ten vznikl bezprostředně po smutné události, kdy se Olbram Zoubek tentýž den vypravil do Ústavu soudního lékařstvé na pražském Albertově, kde se nacházelo Palachovo tělo. Tam pietně sňal posmrtnou masku, která byla umístěna na rampě Národního muzea až do pohřbu Jana Palacha dne 25. ledna. Posléze byla tato maska odlita do bronzu a osazena na budovu Filozofické fakulty, kde Palach studoval.

Palachův pomník od Johna Hejduka pochází rovněž z roku 1969. Tenkrát jej jeho autor (spolu se svými studenty) vytvořil v Atlantě pod vlivem básně Pohřeb Jana Palacha od izraelského historika a filozofa Davida Schapiro. Od té doby po odlití pražské verze a osazení na veřejné prostranství uplyne ještě bezmála padesát let.

V době, prezidentování Václava Havla se Praha naplno začala otevírat zahraničním umělcům a kultuře. Jeden z prvních, který zde měl výstavu, byl v roce 1991 právě John Hejduk. V té době se již jednalo o velice respektovanho umělce, architekta a teoretika architektury, jenž byl proslaven na mezinárodním poli. John Hejduk spolupracoval za svého života s mnoha a mnoha architekty, ať už svými kolegy – pedagogy, nebo například s uměleckými skupinami Texas Rangers, či jako člen dneš již mezinárodně proslulé New Yorské pětky. (Spolu s architekty Richardem Meierem, Michaelem Gravesem, Charlesem Gwathmem a Peterem Eisenmanem, se kterým pracoval na několika projektech. Mimo jiné v Santiagu de Compostela ve Španělsku.)

Jeho pražská výstava na počátku devadesátých let se uskutečnila přímo v areálu Pražského hradu v prostorách Míčovny. Doplňovala ji ještě doprovodná výstava fotografky Hélene Binet v galerii Jaroslava Fragnera, která fotograficky dokumentovala Hejdukovu tvorbu.

Po skončení této výstavy John Hejduk slavnostně věnoval městu Praze dva dřevěné objekty – makety nynější plastiky, jež byly umístěny na Pražském Hradě. Jelikož byly původně zhotoveny ze dřeva a dřevotřísky, bohužel se jejich stav časem rapidně zhoršoval a velmi chátraly. Je velká škoda, že se odhalení svého významného díla americký autor již nedožil, zemřel v New Yorku v roce 2000.

Realizace pomníku tak trvala vice než patnáct let. Samozřejmě, že jedním z důvodů byly i finance. Autor si také vymínil podmínku, že musí schválit realizátora svého projektu. Po jeho smrti, konečného realizátora nakonec schvalovali právě David Schapiro a jeho dcera Renata. Ti se také zúčastnili slavnostního odhalení v lednu 2016.

Samotný pomník činí dvě samostatné části. Základ tvoří krychlový tvar, z kterého vyrůstají ostré hroty čnící k nebi. Připomínají dvě hořící pochodně. Celkově má každá na výšku přes sedm metrů. Interiér plastiky je dutý, takže se do něj dá (v mimořádných případech) nahlížet či vstupovat. Světlejší objekt představuje Jana Palacha, objekt pokrytý rzí (který bude časem tmavnout a měnit strukturu) symbolizuje jeho matku. Celou sestavu ještě doplňuje kvádr položený na zemi, do kterého je prořezána báseň Pohřeb Jana Palacha, jak v českém, tak v anglickém znění a informační tabule.

Co však v původním znění nezůstalo, je samotný název pomníku. Originálně se jmenoval The House of the Suicide and The House of the Mother of the Suicide – tedy Dům sebevraha a Dům matky sebevraha. Zřejmě aby nebylo pro české publikum kontroverze kolem pomníku příliš, byl zvolen název mírnější. Tedy Dům syna a dům matky.

Možná se Vám zdá toto pojetí stále zvláštní, či snad nepatřičné, možná naopak patříte k obdivovatelům Hejdukova díla, či jen ctíte odkaz Jana Palacha a Jana Zajíce. Ať tak či tak, pravdou je, že Praha je nyní obohacena o kvalitní uměleckou realizaci jednoho z nejlepších architektů a teoretiků americké postmoderny…