Dnešní příspěvek je zaměřen na jedno z největších děl české architektury devatenáctého století. Připomeneme si nynější horní dominantu Václavského náměstí, která jej noblesně ukončuje. Tato budova představuje dovršení mnohaletého úsilí českých obrozenců, vědců a také mecenášů, kteří se o vznik tohoto díla zasloužili. Řeč je samozřejmě o Národním muzeu.
Snahy o zbudování této instituce se objevují již kolem roku 1818, na samotnou realizaci si však pražská veřejnost musela několik desítek let počkat. V roce 1846 se však věci začínají hýbat, když je nalezeno alespoň místo vhodné ke stavbě. Dle návrhu Fr. L. Riegra je vyhlédnut pozemek za městskou branou, kterou se vstupovalo do Nového Města, území na vrchu tehdejšího Koňského trhu.
S budováním Národního muzea také souvisí jiná významná událost. Roku 1866 vstoupil v platnost dekret o bourání městských hradeb na území města Prahy, to však reálně začíná až v roce 1975, a to právě v místech dnešního Národního muzea.
Tím se tedy uvolnil potřebný prostor pro stavbu, který byl českým vlastencům darován městem Prahou. Samotnou stavbu financoval zemský výbor.
V roce 1883 se daly události prudce do pohybu, když byla vypsána architektonická soutěž na návrh budovy. Podmínky byly zveřejněny nejen v Praze, ale také ve Vídni, a měly několik opěrných bodů. Hlavní z nich byl, že architekt musí být buď zdejší národnosti, anebo v zemích českých dlouhodobě žít. Tím tedy byla uzavřena cesta k projektům zahraničním umělcům, protože samozřejmě vlastencům nebylo po chuti, aby jeden z pilířů národní hrdosti stavěl cizinec. Jednalo o stavbu národního významu, vždyť ve stejné epoše vzniká i Národní divadlo a nebo například Rudolfinum.
Další body zadání jsou poměrně pochopitelné. Bylo požadováno, aby výstavní sály měly dostatečné osvětlení po obou stranách, aby vynikly exponáty. Také se muselo počítat s variantou budoucí přístavby, kdyby bylo třeba muzeum nadále rozšiřovat. A konečně, stavba musela být reprezentativní, avšak ne příliš drahá. I přes všechna tato omezení a specifikace se do soutěže přihlásilo 27 návrhů od tehdejších předních architektů. Z nich byl nakonec porotou zvolen právě návrh od Josefa Schulze, žáka vídeňského architekta Josefa Zítka.
Výběr to byl velmi praktický. Schulzova budova hmotově velmi dobře funguje ze všech pohledů, zvláště z pohledu z dolní části Václavského náměstí. Třídu horizontálně uzavírá a tvoří dominantní protipól k okolní vertikální zástavbě. Přičemž na oboustranně symetrická křídla lze kdykoliv navazovat další výstavbu a prostor muzea tak nadále rozšiřovat, k čemuž tedy během celé historie Národního muzea nakonec nedošlo.
Samotná stavba probíhala velmi rychle, v letech 1885-87, a stála dva miliony zlatých. Sochařské práce na venkovních fasádách probíhaly souběžně se stavbou. Dokončování vnitřních štukových dekorací a soch trvalo od roku 1888 téměř dalších deset let. Na výzdobě Národního muzea se podílela slavná skupina umělců dnes již vžitá pod názvem „generace Národního divadla“.
Malířských děl v interiéru, zejména lunet, se zhostil František Ženíšek, dalších maleb pak Josef Mařatka se svými žáky. Ze zvučných sochařských jmen tu nalezneme Šalouna, Maška, Kafku, Antonína Poppa a jiné. Antonín Popp je také autorem výzdoby na fasádě budovy, zhotovil zde kruhové medailonky s podobiznami českých králů. Na římse druhého patra nalezneme na podstavcích portréty mužů, kteří se zasloužili o Národní muzeum a českou vědu. Další sochařské realizace pochází z rukou Antonína Wágnera a také Bohuslava Schnircha. Při bližším pohledu najdete na fasádě také 72 jmen osobností z české historie, počínaje kronikářem Kosmasem, pokračující Janem Husem či například Rudolfem II., plejádu uzavírá Jindřich Jaroslav hrabě Clam-Martinic.
V Národním muzeu jsou dnes shromážděny rozlišné sbírky od paleontologie, geologie a baroka až téměř do současnosti. Také je zde druhá největší vědecká knihovna na našem území. Zpočátku však shromažďování výstavních exponátů nebylo úplně jednoduché. České výstavnictví a zejména institucionální sběratelství zde nemá takovou historickou oporu jako třeba ve Vídni, a tak vůbec první exponáty pocházely od mecenášů a měšťanů. Až postupně bylo možné další nakupovat.
Jeden z prvních významných odkupů se uskutečnil v roce 1892, kdy byl zakoupen jeden z nejznámějších exponátů, přes 22 metrů dlouhá kostra samice plejtváka myšoka. Česká odborná veřejnost takovou koupi však neměla potřebné finance (stát instituci nijak nedotoval), a tak hledala způsob, jak ji provést. Osvícenou ideu měl tenkrát ředitel Náprstkova muzea Antonín Frič. Jak to tak bývá, tento nápad vznikal jako jedna z debat nad zlatavým mokem v hospodě U Gebauerů, kde s kolegy vymyslel uspořádat na tuto akci sbírku mezi pražskými měšťany. Nápad se okamžitě ujal, a tak již v roce 1893 mohl být plejtvák převezen z Norska do Prahy. Nejdříve bylo třeba vyrobit zařízení které by jej uneslo, ale 28. listopadu roku 1898 nastalo slavnostní odhalení kostry plejtváka.
Místní zajímavostí je to, že i když byla kostra důkladně vyvařena a zbavena tuků, po více než půlstoletí z ní zvláště v letních měsících nadále kapal olej. Nyní je však již vyschlá.
Od té doby je plejtvák fascinací nejen pro mnoho dětských návštěvníků muzea.
Možná si nad čtením tohoto článku říkáte, že jste zde již dlouho nebyli a stálo by za to si expozice projít znovu. V tom případě vás bohužel musím zklamat.
Národní muzeum je nyní uprostřed velké rekonstrukce, která započala již v roce 2013, a přípravy na ni probíhaly ještě dříve. Konečný termín všech oprav spadá do roku 2018, slavnostně tak muzeum otevře své brány po dvousetleté historii fungování ve zcela novém slavnostním hávu.
Rekonstrukce byla potřeba již velkou řadu let, ale vzhledem k rozsahu objektu i výzdobě byl problém sehnat tak velký kapitál. Mezitím již stav jednotlivých architektonických prvků byl natolik tristní, že je až s podivem, že je ještě co rekonstruovat. Obnova však slibuje i spoustu inovací. Dojde například k novému zastřešení nádvoří, zpřístupnění vyhlídky v kupoli a také bude vybudován tunel k dalšímu objektu spadající pod Národní muzeum, k bývalé budově Federálního shromáždění. Celková suma na rekonstrukci je vyčíslena na téměř 1,7 miliardy Kč.
Expozice jsou tak nyní uzavřeny, téměř veškerý inventář objektu byl převezen do depozitářů a lapidárií. Jednu věc však převézt přeci jen nešlo. Jde právě o výše zmíněnou kostru plejtváka. Za prvé je tu podstatná otázka rozměrů. Hlavně ale kostra není v dobrém stavu, takže již nemůže být rozebrána a opětovně smontována. Takže oblíbený plejtvák nám zatím na stavební práce bude dohlížet…
/foto: archiv autorky, www.nm.cz, www.praha.idnes.cz/
