S dnešním tématem se uchýlíme do samého středu Prahy, do místa kde se setkává hned několik dopravních uzlů a mísí se mezi sebou tramvaje, chodci, dunící magistrála a v neposlední řadě nádražní provoz. Právě na něj se v dnešním tématu zaměříme. Masarykovo nádraží je světem samo pro sebe. Za dobu své existence se stalo fenoménem, ale i stavbou o jejíž existenci mnozí zkoušeli usilovat, podmanit si ji, či dokonce ji zbořit.
Celý areál patřící dnes k Masarykově nádraží vznikal postupně od poloviny devatenáctého století. Na původní hmotu byly nabalovány další a další provozy, některé postupně zanikly, jiné si své funkce uhájili až dodnes. Toto nádraží je vůbec prvním, které zde vzniklo. O jeho polohu se zasloužil architekt Jan Perner, který je autorem řešení urbanistické situace a dráhy kolejišť. Nápomocen mu byl Antonín Jüngling, který zpracoval projekt přilehlých nádražních budov.
Projekty pocházejí z roku 1842, samotná stavba byla započata o dva roky později. Za necelé dva roky vzniklo toto unikátní architektonicko – technické dílo. Původně byla trať projektována jako spojnice s Olomoucem, ale již po několika letech bylo jasné, že projekt bude pokračovat dál. Od padesátých let se tak Pražané mohli vlakem svést až do Drážďan. Na počest této skutečnosti v Drážďanech můžete dodnes nalézt ulici Prager Strasse, symbolicky vede od tamní budovy nádraží do historického centra.
Vůbec první vlak byl z nádraží Praha vypraven 4. srpna 1845, poté byl 20. srpna zahájen slavnostní provoz. Tato unikátní záležitost byla ale jen pro zvané lidi. Sešli se zde nejvýznamnější státníci, politici a povětšinou bohatí pražští měšťané. Ale i běžní lidé se chtěli podívat, jak vypadá uvedení železných ořů do provozu a tak okolí nádraží i hradeb bylo toho dne zaplněno k prasknutí…
Tím se dostáváme k faktu, jak unikátní bylo umístění nádraží ve středu města. Počátek jeho budování totiž stále spadá do časů, kdy Praha měla zachováno své opevnění. O jeho zrušení bylo rozhodnuto až v roce 1866, k následnému bourání se přistoupilo ještě o několik let později. Původně se tedy nádraží nalézalo v těsné blízkosti hradeb, do kterých muselo být proraženo šest otvorů, kterými vedly jednotlivé koleje. Tyto brány se na noc zavíraly a zamykaly, aby byla zajištěna bezpečnost pražského obyvatelstva. Teprve v roce 1874 byly zbořeny.
Po dostavění nádraží bychom na jeho dnešním místě nalezly pouze dva dvoupatrové objekty, které sloužily pro drážní zaměstnance a cestující. Technické provozy byly umístěny v blízkosti hradeb, pod vrchem Vítkovem. Tam také bylo obraciště pro vlakové soupravy, manipulační prostory, výtopna, vodárna a strojovny se sklady. Zajímavostí je, že již v době plánování nádraží se myslelo na propojení s nedalekou celnicí. Do ní vedla z nádraží vlečka, kterou se tam dopravovalo zboží. Některé zboží pro celnici bylo dokonce uskladňováno i v samotných prostorech nádraží, například tabák.
Dnešní krásná reprezentativní hala s proskleným stropem a litinovými sloupy byla přistavěna až v roce 1862. Opravdové změny se tu ale udály ve dvacátých letech. Ta podstatná sahá do let 1926-1928, kdy bylo nádraží elektrifikováno a byly přistavovány další objekty. V roce 1922 byla zboku v Hybernské ulici postavena pošta a k ní přiléhající zázemí, k němuž na konci třicátých let přibyly další sklady. Ty na místě již ale nenalezneme, neboť byly na přelomu osmdesátých a devadesátých let zrušeny a následně zbořeny, aby se nádraží navrátila jeho dřívější autenticita.
Dnes jsme většinou zvyklí do budovy přicházet z Havlíčkovy ulice, ale původně se jako hlavní vchod považoval právě ten z Hybernské ulice. Vcházelo se tudy rovnou do prostoru pokladen, tak jak je to dnes. Velkou úlohu v této změně má dozajista změna dopravní situace, nejdříve zrušení trasy tramvají v Hybernské ulici v roce 1985 a také budování metra B, které ústí na protilehlé straně.
Dílčí změny se týkají i prostoru kolejiště. V podobě, jak jej známe dnes vznikl v roce 1932. Tehdy se konala rozsáhlá přestavba a výměna kolejí. Mimo jiné vznikly i dnešní čtyři nástupiště. Na Masarykově nádraží je ale poměrně unikátní situace. Více než o číslo nástupiště se zde cestující zajímají o číslo koleje na kterou má očekávaný spoj přijet. Koleje zde totiž jsou číslovány z pravé strany, tj. z jihu a každá má své řadové označení. Takže když má souprava přijet na šestou kolej, situace znalí již tuší, že jejich kroky budou směřovat do levé části kolejiště.
V době svého vzniku neslo nádraží jednoduchý název Praha. Bylo totiž jediné, takže nebylo třeba název dále vymezovat. Od roku 1862 se nazývalo Praha státní nádraží. rok po vzniku republiky již dostává název Masarykovo nádraží, který si ponechává až do roku 1940. Za války samozřejmě okupantům nebylo po chuti, aby nádraží v centru hlavního města neslo název významné české osobnosti a státníka a nádraží bylo přejmenováno na Prag Hibernerbahnhof (Praha Hybernské nádraží). Nakrátko po válce bychom tu opět našli Masarykovo nádraží, poté Praha střed a od března roku 1990 jsme se vrátili k staré dobré tradici.
Když bylo nádraží postaveno, stalo se novým symbolem Prahy. Připojilo se k nedalekým dominantám jako je Prašná brána, či Pražský Hrad. Když se půjdete na nádraží podívat dnes, na první pohled Vás uhodí do očí jeho žalostný stav. Popraskaná, místy různě látaná dlažba, špinavé zázemí, umouněné prostory a nedostatek laviček. Je to o to smutnější, že se tato situace znovu začíná týkat i hlavní odjezdové haly, která byla slavnostně otevřena po rekonstrukci koncem roku 2011. Rekonstrukce stála šedesát milionů korun. V rámci ní byla kompletně vyměněna střešní krytina, byly očištěny a repasovány ozdobné prvky a litinové sloupy. Je zvláštní, že jen po pár letech hala opět působí neopečovávaným dojmem. Prospělo by alespoň občas fasádu ostříhat od nánosů špíny, prachu a holubího trusu, aby i dnes stavba působila reprezentativním dojmem.
/Fotografie: archiv autorky/
