Po celé Praze je rozeseta spousta tajemných zákoutí, která nepřestávají udivovat. Některé památky jsou notoricky známé, o jiných skoro nikdo neví, ale každá ze staveb, kterou zde nalezneme, má ve svých zdech zapsán příběh. Některé lze číst jen jako suchý výčet jmen majitelů nemovitosti, jež se zde za dlouhá staletí vystřídali, jiné mají historii přimo hrůzostrašnou, ale dnešní přiběh je poměrně poklidný, provoněný exotickou plodinou z orientu.

Dnešní světové metropole jsou mixem různých kultur, chutí a vůní, proto nás již jen tak něco nepřekvapí. Před několika staletími ale i tak oblíbená věc jako je dnes káva, byla v Evropě raritou, jež mnozí nejdřive ochutnávali spíše ze zvědavosti. Přitom na blízkém Východě se káva pěstovala již od pátého století našeho letopočtu, ale než se dostala do Evropy museli jsem si hodně počkat.

Vůbec první kavárny byly otevírány v Mecce, z těch novodobějších máme doloženou kavárnu z roku 1554 v Konstantinopoli. O zhruba šedesát let později pak pražená zrna této plodiny doputovala konečně i do Evropy. Způsobila naprostý fenomén. Během několika málo desetiletí vzniklo v Evropě několik stovek kavárek. Masívně vzrůstající oblibě temného moku se ještě pokusili vzdorovat církevní kněží, jež nápoj z této plodiny považovali za ďáblův vynález. O všem tehdy musel rozhodnout až úřadující papež Kliment VIII. Ten si však kávu zamiloval hned při prvním doušku a tak již nic nebránilo jejímu rozšíření mezi veřejnost. Jistě, že zpočátku hlavně mezi tu movitější.

V prvních letech vznikaly kavárny nejhojněji v Paříži. Oproti tomu nedaleká Vídeň se v tomto směru projevila velice konzervativně a i když zde po pařížském vzoru o několik let později začaly kavárny vznikat také, v počtu se francouzské metropoli zdaleka nemohla rovnat. Po Vídni konečně došla tato náhlá módní vlna i do našich zemí. I když je pravdou, že prvenství v tomto případě nepatří Praze, ale Brnu. Tam otevřel jistý Turek jménem Ahmed kavárnu již v roce 1702. Za období prvního kavárenského podniku v hlavním městě se počítá až rok 1714. To se ještě ale nedá tak úplně mluvit o sídle, neboť tento kávový podnikatel zpočátku své zákazníky obcházel a navštěvoval i v jejich domovech.

Sídlil na Starém Městě v domě, v domě kde se kříží ulice Karlova a Liliová. Dnes je tento dům sytě červený a tak jej nemůžete přehlédnout. Historicky byl ale spíše znám jako dům U Zlatého hada, jenž je zde dodnes k nalezení v domovním znamení. Tento objekt má za sebou opravdu dlouhou historii, dům je v jádru gotický a dokonce tam můžeme nalézt pozůstatky valených kleneb. Poté byl ale značně renesančně a zlehka barokně přestavěn. Historické záznamy tu ještě před počátkem osmnáctého století zmiňují šenk, pak také i lékárnu (k níž se právě váže symbolicky onen zlatý had.) Nás ale bude zajímat právě počátek osmnáctého století a obyvatel domu, který zde tradici podávání aromatického moku založil.

Jisté je, že byl velice excentrický, oblékal se dle tradiční arabské módy, čímž ohromoval svou novou klientelu. Dnes už se záznamy nemohou shodnou, zda se jednalo o majitele arménské, či arabské národnosti a v mnoha zdrojích se badatelé neshodnou ani na jméně. Nejvíce se ale vyskytuje jméno, či přezdívka Deodatus Dajanus, či Deosatus Dajamanus, některé prameny mluví i o možnosti, že se pravým jménem zval Hatalah al Damaski a Deodatus byla jen přezdívka. To je ale pro náš příběh spíše podružným detailem. Mnohem zajímavější totiž byla jeho tehdejší forma propagace nového produktu.

Procházel pražskmi ulicemi ve svém pestrobarevném úboru a kolemjdoucí lákal na ochutnávku zboží, jež mnozí nejen nikdy neviděli, ale ani o něm do té doby možná neslyšeli. Nosil sebou stříbrnou konvičku s již navařeným horkým nápojem a zájemcům jej rozléval do malých kalíšků. Když nápoj začal chladnout, rozžehl pod konvičkou uhlík a zase jej zahřál.

Zvěsti o novém lahodném moku, jenž si vzhledem k jeho ceně mohla zpočátku dopřát pouze smetánka, se rychle rozšiřily a tak Deodatus jen o několik málo let později zakládá kavárnu s opravdu pevným sídlem. Ta se dle pověstí nacházela v domě U Tří pštrosů na Malé Straně.V domě v Liliové ulici ale přetrvával dál. Měl s kavárnou takový úspěch, že si jej dokonce zakoupil a bydlel zde se svou manželkou, jenž byla Češka a několika dětmi. Říká se, že i on se časem naučil obstojně česky, i když některá slova lehce komolil. Svým jazykovým schopnostem věřil natolik, že vydal několik teoretických spisů o katolickém náboženství, neboť byl sám jeho vyznavačem. Ovšem jeden ze spisů se mu stal osudným. Ostře se v něm vymezil vůči pražským židům a tím si je velmi znepřátelil. A jelikož židé byli odjakživa zdatní obchodníci a tvrdí soupeři, postarali se na oplátku, aby Deodatusova živnost začala stagnovat. Brzy tak přišel o svůj velký majetek a nakonec od něj odešla i žena s dětmi. Bohužel jeho životní osud šťastný konec nemá, zemřel opuštěný a sám. Údajně se tak stalo kolem roku 1740.

Tradici si ani jedna z těchto kaváren bohužel neuchovala, tak jako třeba slavná benátská kavárna na náměstí Svatého Marka – Caffé Florian. Ale perličkou je, že ačkoliv je dnes jednou z neslavnějšch na světě, byla založena až později než ta pražská, v roce 1720. Praha ale rozhodně o krásné a zajímavé kavárny nouzi nemá. Až se tedy zase budete procházet městem při vycházce, či si budete potřebovat dopřát odpolední šálek kávy v rušném dni, rozhodně je z čeho vybírat. Kávová tradice se zde prostě neodmyslitelně zabydlela a dnes již v počtu podniků tohoto typu rozhodně za ostatní Evropou nezaostáváme, právě naopak…

/Fotografie: prostor-ad.cz, pametni-desky-v-praze.cz, wikipedie.org/