Vršovice jsou velmi starodávnou vsí, kdy i původ jejich názvu se ztrácí ve tmě dávnověku a nepodařilo se ho úplně vysvětlit. Nejrozšířenější výklad tvrdí, že název vsi vznikl z „vrší“, do kterých místní vesničané lovili ryby, ale to odborníci označují za omyl. „Vrše“ se totiž v městském znaku objevila jen proto, že si vršovičtí mysleli, že tento výklad je pravdivý. Pak tu máme další teorii, že se jednalo o tvrz na vršku, ale i to odborníci šmahem zavrhli. Takže snad už zůstala jen možnost, která mluví o „vsi lidí Vršových“. Jenže žádnou spojitost se slavným rodem Vršovců se nepodařilo doložit. Každopádně první zmínku o Vršovicích můžeme najít už v zakládací listině vyšehradské kapituly v roce 1088.
Zajímavostí je, že když český král Karel IV. přikázal sázet kolem Prahy vinice, tak ve Vršovicích nemusel začínat od nuly. V době jeho vlády se však rozšířily do té míry, že se Vršovice nazývaly „Údolí viničné“ a potok Botič „Vinný potok“. Kromě vinic to tu byl samý ovocný strom, zeleninářství, zahradnictví, květinové záhony a ani milovníci pěnivého moku nepřišli zkrátka – měli tu chmelnice.
Majitelé se v průběhu staletí často střídali, jedno však zůstavalo – Vršovice jako malá bezvýznamná ves. Ještě v polovině 19. století tu žilo jen 924 obyvatel ve 116 domech, z toho jen asi stovka lidí se věnovala obchodu nebo řemeslu.
Významný byl pro Vršovice rok 1866, protože se obyvatelé konečně dočkali obecních hodin. Když se zbouraly pražské hradby, začaly se Vršovice rychle rozvíjet – panuje tu čilý stavební ruch, přibývá obyvatelstvo a pomalu přestávají stačit místní studně a tak už v sedmdesátých letech 19.století začínají žízniví Vršovičtí občané vyjednávat s Vinohrady o přívodu vody. O pár let později se konečně vršovická radnice rozhoupala a začala řešit stížnosti místních na neproniknutelnou tmu v ulicích – zakoupila prvních několik svítilen. Horší je, že i když v té době Vršovice mají už asi 6.000 obyvatel, musejí k doktorovi běhat až na Vyšehrad, žádný se tu totiž nevyskytoval, a nebylo ani kde koupit léky.
V roce 1885 oslavily Vršovice velkolepým lampiónovým průvodem povýšení na městys a o tři roky později sem přijela první, už elektrická (i když v Praze ještě leckde měli koňku) tramvaj. V roce 1902 přišel pro Vršovice konečně okamžik nejslavnostnější a to povýšení na město Jeho Výsostí císařem Františkem Josefem I., navíc jim byl udělen i městský znak. To už měly Vršovice 14.000 obyvatel
V roce 1922, se měto Vršovice připojilo k Praze jako XIII. pražská čtvrť. V rámci Prahy XIII. byly Vršovice hlavní čtvrtí se sídlem obvodního úřadu. Ale o tom až jinde.
Nejstarší známou stavbou v celých Vršovicích bývala ojedinělá vodní tvrz středověkého původu, později se z ní stala hospodářská budova. Bohužel se nedožila dnešních dnů, protože byla v roce 1988 zbourána, s tím, že se v budoucnu bude rekonstruovat, z čehož samozřejmě sešlo.
Kostel sv. Mikuláše je nejstarší budovou ve Vršovicích, už kolem roku 1000 byla na jeho místě zmiňována kaple sv. Máří Magdalény, v polovině 14. století bychom tu už našli gotický kostel zasvěcený dnešnímu patronovi. Současný vzhled dostal kostel v době baroka v 17.století.
Kostel s okolím vytváří urbanistickou dominantu starého jádra Vršovic. U kostela je socha sv.Jana Nepomuckého z roku 1725. Naproti je klasicistní fara z poloviny 19.století, dříve stará škola. a býval tu i hřbitov.
Pamatuje si někdo jak se za války jmenovala restaurace na rohu Ruské tř. a Lotyšské?.Pamatuji si, že za války v Lotyšké a Kodaňské prodávali ve stáncích bulhaři zeleninu. Nemohu zapomenout na chutˇ jejich rajčat. To mi bylo 10 roků.
Ještě drobný doplněk ke krásné vzpomínce Sigiho z Vršovic:
jsem ročník 1954 a ve Vršovicích jsem žil v Madridské ulici v letech 1954 až 1991.
Grébovka pro nás kluky tak do věku 12 let nebyla až tak blízko, chodili jsme tam jen občas. Nicméně nikdy nezapomenu na zimní bobování v Grébovce. Jezdilo se přibližně od dnešního horního dětského hřiště, když se díváš dolů, tak vpravo máš prvorepublikovou zahradní restauraci Neptuna s umělými skalami a jeskyněmi, v době našeho dětství již ve velmi zanedbaném stavu.
Boby doma vlastnoručně vyrobené sestávaly z několika prkýnek, pod nimi příčně dvě prkýnka na kterých byly přidělané brusle, obvykle staré „šlajfky“ .
Aby se pohodlněji sedělo, navrch se přitloukala stará rohožka nebo několik vrstev hadrů. Po každé straně bylo přidělané držátko ze starého pásku nebo proužku silnější kůže. Kluk se nahoře rozběhl, pod zadek si vrazil boby a už svištěl z kopce. Přibrzdit se dalo mírným pozvednutím celých bobů, čímž se zadní hrana bruslí zaryl do ledu, sněhu nebo občas i do blátivé směsky obého a tím se boby přibrzdily. Pořádaly se boje za jízdy, kdy část kluků jela z levé strany kopce, část z pravé a někde uprostřed v dolní části svahu se kluci za jízdy snažili jeden druhého srazit z bobů. Když jsi měl smůlu, tak ti boby mohly samy ujet až úplně dolů. Jezdilo se rychle a bez zábran, bylo-li dost sněhu dalo se dojet až k Botiči. Šlapání zpět do kopce nás moc nebavilo.
Those were the times. Vršovice dodnes miluji a rád se tam vracím
Jindřich
Jsem ročník 52, bydleli jsem v té době v Rybalkové dole … a ty boby ? Jasně, shora parku až k Botiči. A ty bobisti dojížděli zezadu k sáňkám a nohou do nich zezadu ze strany šťouchli, aby šly do smyku. Z mládí je moje nejmalebnější vzpomínka na vůz tažený koňmi s ledem do hospody.
Odchován jsem Grébovkou a Botičem. Od r. 1967 žiju ve Vršovicích v domě v Košické ulici, který vlastní moje rodina víc než 120 let. Ve Vršovicích jsem se narodil, chodil do školy i na gymnázium, dodnes zde pracuji a asi i zemřu a budu pochován kde jinde než na Vršovickém hřbitově, jako všichni moji předci. Manželka je též z Vršovic a vychovali jsme dvě již dospělé děti, ale jedno z nich se z Vršovic odstěhovalo.
Po přečtení všech předchozích komentářů se mi vybavuje celé dětství a i mladá léta. Prostě Vršovice. Můj dědeček mi vždy říkal, že když se osídlovalo okolí, tak někteří lidé se usídlili na Vinohradech, ale tam hodně foukalo. Někteří v Nuslích, ale tam je občas zasáhla povodeň. A ti nejchytřejší se usadili ve starých Vršovicích.
Dobrý den, pátráme, kde se ve Vršovicích říká Komínkovy domy. Prý tam bydlel Václa Voska. Neví o tom někdo něco prosím?
J.K.
Prý se tam bourá, je to možné?
Bohužel ano, a zdá se, že z atmosféry starých Vršovic brzy nezůstane skoro nic.
P.T. Rád vzpomínám na své krásné dětství ve starých Vršovicích,narodil jsem se tady,dnes mi je 75let,třikrát nám přejmenovali mojí ulici,dříve Horymírová,pak Nežárecká,potom na konec Košická Bývali v naší ulici i obchody s potravinami vedoucí p.Meduna,dále Mlékárna,p.Šmarcová,na plácku byl Švec,kterého jsme rádi zlobily a Uhlírna p.Sýkory,též hospoda U Šimků,kam jsem chodil pro černé pivo tátovi..Bylo tam jako na venkově,lidé sedávali před domky na lavičce,Eimanovy,které bydleli ve stejném domě měli na rohu naší ulice povoznictví,měli 4ks koní, slepice,ve Smolenské ul. jsme s kopečka jezdili na koloběžkách až do Rybalkovi ul.smerem k velkému parku Grébovce,kde byla malá zoologická zahrada/v roce 1945 náletem zničena/,zústala tam jen umělá skála pro medvědy,kde jsme lezli jako kluci a samozřejmě byl taky náš „Boťar“ Botič,kde jsme chytali malé rybky „Bělice“.U Botiče býval p.Werner s houpačkami,kde nás už nás znal,nechal nás „zadara“houpat.Chodil jsem i do starého kostelíčka/měli jsme ve škole ještě náboženství/,kde jsem byl „ministrantem“dostával jsem sv.obrázky.Do školy jsem chodil do kopce naší ulicí do Herodových sadů/Chlapecké školy/,kde byl řidicí p.Bíca/.Moje maminka chodila uklízet a zatápět v kamnech na „Zámeček“ to bývala dříve Radnice Prahy 13,když jsem byl již vetší,chodil jsem na „Bohémku“na fotbal,tenkrát za ní chytal p.Pavlis,který později odešel na vojnu.Fotbalistu „kozičku“p.Bílek,Kneborat z Vyšehradu a později ovšem i p.Panenku.
Ženitbou jsem se v 54 let odstěhoval a stále vzpomínám na staré VRŠOVICE.
S pozdravem František Vozobule
Pane Vozobule, díky za nádhernou vzpomínku.
Pane Vozobule,napsal jste to nádherně,člověku ty scény úplně běží před očima..
Jojo, Vršovice, nejkrásnější pražská čtvrť a Grebovka, která dnes pro mne z nepochopitelných důvodů patří Vinohradům. Grebovka byla vždy vnímána jako Vršovická. Leží obrovskou části ve Vršovicích, zasahuje pravda do Vinohrad a v podstatě i téměř Nuslí. O Grebovku jsme jako kluci bojovali. Nuseláci neměli nárok vůbec a miniparta z Vinohrad byla vždy bita. Grebovka byly prostě Vršovice. Jeden z Nacistických pohlavárů, žijíci v krásné vile nad vinicí ve své zpovědi Grebovku nazval tím nejkrásnějším co Vršovice z jeho pohledu měly. Bydlel jsem a vyrost u vchodu do parku – Rybalkova 53/396. Měl jsem to tedy z domu opravdu do Grebovky skok, cca 30m. Po dalších 30m následovala vinice a schody do horní části parku. Ze schodů jsem viděl do našeho bytu. Boje zde byly ale veliké. V dobách kdy bežely v kinech filmy Hrbáč (Jean Marais), Černý tulipán (Alain Delon), Dej pozor Latoure a další se v Grebovce šermovalo. Pamatuji naše samovyrobené meče a šavle, šermovalo se na 3 životy, ale většinou každý i po několikátém bodnutí křičel, že má ještě jeden život a bojoval dále. Chodilo se do skalek kouřit listí z vyrobené fajfky z kaštanů. Grebovka byla super i pro pozdější randění s hokama a získávání prvních zkušenosti. Chodili jsme loupit často ještě nezralé víno, mamince rozkvetlý bez, který nádherně voněl z parku až do našeho bytu. Grebovka byla paráda a zejména po dnešních úpravách ji považuji stále za nejkrásnější park Prahy. To vše je také neuvěřitelné, že tato krása s obrovskou vinicí, stromy a květenou lze nalézt pouhý cca 1 km vzdušnou čarou od centra Prahy-Václavského náměstí. Dnes je mi 68 a stále se do Grebovky vracím, přesto, že dnes bydlím na okraji Prahy. Samozřejmě, jak jinak jsem hrál jako kluk za Bohemku fotbal, s Tondou Panenkou kamarádím do dnešních dnů, neuvěřitelných cca téměř 60 let! Grebovka, Botič, Ďolíček, Vršovické hospůdky na každém rohu, kino Pilotů, vedle kina pravá italská zmrzlina, kterou Panenka dostával od Itala vždy zadarmo, naproti kinu později první TUZEX, Na Tržíčku obrovské tržiště s ovocem a zeleninou a další a další, to jsou Vršovice! Nádherné Vršovice – Klokanem navždy! – *Sigi z Vršovic*
to je tak hezky! díky
moc hezke ranní čtení, dekuji.