Dnešní článek je trochu netradiční, neboť se primárně nejedná o nic neznámého či skrytého, ale o velice věhlasný hostinec v centru města. Má velice zajímavou a dlouho historii. Věděli jste, že právě sem k Pinkasům přivezli vůbec první várku plzeňského piva? Okolnosti kolem založení této proslulé hospody jsou neobvykle zajímavé. Dnešní článek tedy vysvětlí jak se krejčí, jenž původně šil řádové oděvy, dostal k profesi hospodského. Navíc se pomalu ale jistě blíží slunečné dny, a tak nabízíme tip, kam můžete zajít na jedno z nejlepších piv v Praze. Nad půllitrem oroseného plzeňského můžete rozjímat nejen nad tradicí této pivnice, ale i nad zajímavými osobnostmi, které ji navštěvovali…
Proslulý název U Pinkasů odkazuje dodnes na zakladatele této tradice – na Jakuba Pinkase. Ten měl před polovinou devatenáctého století malé krejčovství v Perlové ulici. Šil i roucha pro nedaleký řád františkánů, sídlící v kostele Panny Marie Sněžné, který stojí na Jungmannově náměstí dodnes. Později měl kantýnu v chudobinci na Karlově a některé zdroje zmiňují, že vlastnil jistý malý výčep ještě před svou slavnou hospodou.
Za historií zdejší pivnice se ale musíme vydat do roku 1842, kdy se v plzeňském pivovaru začalo vařit pivo metodou takzvaného spodního kvašení. Když se o tom doslechl tehdejší novoměstský krejčí Jakub Pinkas, ihned si přál ho ochutnat. Již po prvním půl litru bylo jasné, že je to láska na celý život.
Jen o rok později přivezl do Prahy spolu s formanem Martinem Salzmannem první dodávku piva i do pro své přátele a známé. Plzeňské pivo se u nich setkalo s úspěchem. Bylo výrazné, mělo jemnou perlivost a značný říz. Vlastnosti, pro které je dodnes velice ceněné a vyhledávané. Kdo však mohl vědět, že se toto pivo stane v podstatě národním pokladem? Jakub Pinkas zřejmě tu předtuchu měl a tak si záhy otevřel první pivnici, která v Praze plzeňské čepovala…
Svůj lokál si otevřel na Jungmannově náměstí, kde jej nalezneme dodnes. V několika prvních letech si dům pouze pronajímal, po čase jej odkoupil. Původně hospoda sídlila v jednom domě, časem se prostory rozrostly ještě o dům vedlejší, který byl v roce 1901 sjednocen stejnou fasádou. Dodnes ve střední části domy nalezneme dřevěnou polychromovanou sochu svatého Vavřince, k němuž v baroku odkazoval i název domu. Toto spojení se přímo nabízí, neboť nejen, že je svatý Vavřinec patron vinohradů a kuchařů, ale také sládků, pivovarníků a hostinských. Možná proto pivnice tak dobře prosperuje.
Jak zmiňují dobové prameny, zdejší hospoda byla značně charakteristická a měla svého ducha. Obvykle sem chodili většinou štamgasti z okolí. Někteří již po ránu na svůj ranní mok. Jiní, jako jeden zdejší profesor, ještě před prací. Každý den si prý dal ráno několik kousků a poté šel přednášet studentům. Když skončil s výukou, zavítal sem na oběd a po něm následovalo několik dalších piv, které zde upíjel do brzkých ranních hodin. A tak se situace opakovala každý den.
Kromě pedagogů, úředníků a Pinkasových známých sem chodili vážené osobnosti. Zde nad zlatavým mokem proběhla nejedna politická či kulturní rozepře. V dobách národního obrození se zde zase scházeli čeští vlastenci jako například L. Rieger, František Palacký, či Josef Jungmann. Kdyby tenkrát tušil, že nedaleké náměstí bude jednou nést jeho jméno…
Kromě toho ale hostinec hojně navštěvovali i studenti. Starý Pinkas se na ně naoko tvářil přísně a jeho oblíbenou kratochvílí bylo zkoušet je z historie. Když ale uspěli, bohatě je pohostil…
Říká se o něm, že to byl člověk velice rázovitý. Dokonce se nám zachoval i popis od jeho zákazníka Josefa Holečka z šedesátých let devatenáctého století. Evidentně byl při první návštěvě poněkud překvapen, neboť se o pivnici vyjadřuje, že byla temná a špinavá, okna byla pokryta muším trusem a ve výklencích padal prach na staré zažloutlé noviny.
Pinkase popisuje také: „Příšera v bačkorách se šourala k oknům, a čím blíže byla, tím určitější podoby nabývala. Nebyl to nikdo jiný, leč starý Pinkas sám. Byl to dědek hubený, kostnatý a špinavý jako jeho místnost. Nelze říci na kolik je tento popis pravda a na kolik nadsázka. Jiní zákazníci Pinkase popisovali jako člověka upraveného, chodícího obvykle ve vestičce. Možná měl Pinkas při návštěvě Holečka špatný den, možná měli ostatní hosté jiné standarty. Ovšem pravdou je, že se návštěvníci shodují, že kvalita piva byla vždy znamenitá, dokonce, že zde točili nejlepší pivo v celé Praze.
Po Jakubovi Pinkasovi pokračoval v rodinné tradici Otto Pinka a po něm od roku 1882 Ferdinad Brabec. Ten pivnici přejmenoval na U Brabců a vedl ji až do roku 1948, kdy byla znárodněna. Po roce 1989 byl lokál vrácen jeho potomkům v restituci, dnes jej ale již nevlastní.
Z novodobější hostů tato pivnice pamatuje například slavného fotbalistu Pepiho Bicana. Ten sem rád zašel, když se zrovna neslunil ve Žlutých lázních. Chodívalo sem i trio Voskovec, Werich, Ježek, či samotný Bohumila Hrabal. V této době se ujímá i místní název „sněmovna“. Někteří návštěvníci z posledních dekád tu dokonce mají své podepsané fotografie. Můžete si je prohlédnout v mezi patře podél schodiště.
Pivnici u Pinkasů stojí za to navštívit i dnes. Pořád se zde čepuje plzeňské pivo a stále ve výborné kvalitě. Sice se už Pinkasové stali trochu turistickou atrakcí, což je škoda, na druhou stranu třetinku tohoto lahodného moku tu dostanete za 36 Kč, což ještě není tak hrozné. Samotná hospoda je dělena do mnoha úrovní, od přízemí, kterým se vstupuje, po první patro s mnoha rozličnými salonky, až po sklepní prostory. V některých se nekouří, v jiných je mlha, jež by se dala krájet. Můžete si vybrat.
Co ale rozhodně stojí za to, je okouzlující zahrádka, která přímo sousedí se zdí kostela Panny Marie Sněžné. V létě do ní můžete vejít gotickou branou s unikátně dochovaných tympanonem ze čtrnáctého století. Neopomeňte se zaměřit ani na kubistickou lucernu hned před ní. Je to další pražský unikát. A tak někdy až vás nohy zanesou do centra města a budete mít na pivo, zkuste tradiční hospodu U Pinkasů a dejte si jedno i za průvodce z Prahy Neznámé…:)
/Fotografie: autorka, upinkasu.cz, prazskehospody.com/
