Lidé se za první republiky uměli bavit. Doba byla optimistická, moderní, výhledy do budoucna téměř růžové. Když zrovna nevedli intelektuální diskuze o společenském dění v kavárně, či se nebavili na některém z bujarých večírků v barech, hospodách a lokálech, mohli se oddávat poživačným radostem v dobových cukrárnách. A že jich bylo nespočet.

Pražští cukráři sice museli hájit své živnosti v konkurenci mnohých souputníků, nicméně protože byli opravdoví mistři svého oboru (naši cukráři byli jedni z nejlepších v Evropě), existovalo zde až do 2. sv. války mnoho vyhlášených cukráren. Namátkou se jednalo o firmu Dejmal, Šterba, Pechek, Šteft a nebo třeba Hlavsa a Reiman, kteří byli známí dokonce i v zahraničí.

Nesmíme však zapomenout na překrásnou cukrárnu přímo ve Vodičkově ulici, ve které svou praxi provozoval František Myšák. Že se nejednalo o obyčejnou cukrárnu nám napoví i věhlasná klientela, která sem směřovala. Na zákusek sem chodila například Ema Destinová, Oldřich Nový, či Tomáš G. Masaryk, svého času si sem pro dort zašel dokonce i Klement Gottwald.

František Myšák si svou firmu založil již v roce 1904 pouhý kousek od své legendární provozovny na rohu ulic Vodičkova a V Jámě. Vzhledem k tomu, že firma slibně prosperovala, se již roku 1911 stěhovala do mnohem větších a okázalejších prostor opodál. Již rok předtím zde totiž František Myšák koupil novou, větší budovu. Původní podoba domu pocházela z 80. let 19 století a byla postavena v novorenesančním duchu stavitelem (a možná i architektem) Ottem Ehlenem.

Progresivní majitel však již roku 1921 žádá Magistrát města Prahy o povolení k přestavbě průčelí domu v moderních formách. Projekt je opravdu schválen, a tak v roce 1922 proběhla přestavba fasády do podoby, jak ji známe dnes.

Architekt, který je pod projektem podepsán, je sice Josef Čapek, díky kvalitě návrhu a celkovému vyznění se však někdy spekuluje, že fasádu nenavrhoval zcela sám.

Fasáda s vystupujícími pilastry a obloukovými prvky je pojata v té době ve velice moderním dekorativním slohu označovaném jako kubismus či rondokubismus, někdy také jako národní sloh. V tomto slohu většinou projektovala tehdejší architektonická esa jako Josef Gočár, či Pavel Janák, který s tímto stylem vlastně přišel. Proto se také vedou ony diskuze o sporné autorství plánů Josefa Čapka jako jediného architekta.

Avšak tato ne zcela dořešená otázka by nám neměla zabránit ocenit nápaditost forem provedení, která nás ohromí i po devadesáti letech od svého vzniku.

Kromě nádherného exteriéru nabízela cukrárna Myšák i okázalý interiér vybavený luxusním nábytkem, křišťálovými lustry a leštěnými vitrínami se stejně delikátním sladkým zbožím.

Do cukrárny se z Vodičkovy ulice přímo do místnosti, kde byl velký pult s výběrem zákusků k prodeji. Za povšimnutí stojí také řešení výkladů a vstupního štítu, které provedl architekt Josef Rozsipal již v roce 1911. Pokud jste se však rozhodli setrvat, mohli jste přes schodiště se zdobeným portálem pokračovat do prvního patra. Zde se pak nacházely interiéry s dekorativně štukovanými stropy, mimo jiné s prvky kubismu. Kubistické průřezy se zrcadly jsou ostatně i na dveřích v interiérech a celkově tak podtrhávají atmosféru budovy.

Po druhé světové války byla bohužel cukrárna zestátněna a sídlila zde státní firma Odkolek. Pan František Myšák a jeho syn, autor proslulého karamelového poháru, tu najednou byli nežádaní. I přesto na cukrařinu nezanevřeli a Fr. Myšák ml. nás dokonce reprezentoval na prestižních zahraničních výstavách, kde sbíral ocenění. Mimo jiné na Světové výstavě v Bruselu za koš s marcipánovými houbami, které byly téměř k nerozeznání od pravých.

I přes znárodnění podnik ještě dožívá ze svého prvorepublikového lesku, a když je v restutici vrácen potomkům zakladatele, cukrárenská činnost je zde opět obnovena. Budova a celkový interiér byly však v tak žalostném stavu, že byla potřeba rozsáhlá rekonstrukce. Vyšla téměř na 30 milionů korun a mimo jiné měla za cíl obnovit interiér cukrárny v původním duchu. Mnoho prvků se již bohužel nedochovalo. Nábytek byl zničen, stejně tak i většina ostatního vybavení, takže byl nahrazován replikami či novými kusy v podobném duchu.

Nicméně z dobových fotografií interiéru (jedna z nich je v horní místnosti i prezentována) je patrné, že rekonstrukce ctí celkovou náladu podniku a navazuje na tradici cukrárny Myšák.

Nezbývá než se přesvědčit na vlastní oči a nad talířkem se skvělým zákuskem zachytit aspoň trochu té prvorepublikové atmosféry…