Takto vypadá dnes podstavec, na kterém stával od roku 1955 obrovitý Stalinův pomník. Dozvíte se více na komentované vycházce Prahy Neznámé po Letné.

O postavení největšího pomníku Stalina na světě byl mezi českými sochaři obrovský zájem, soutěž jich obeslalo celkem 54. V této tlačenici zvítězil návrh Myslbekova žáka sochaře Otakara Švece, k čemuž sekundoval architekt Jiří Štursa, kterému bylo umožněno se vyřádit alespoň na podstavci..

Pomník to byl vskutku velkolepý a svůj účel beze zbytku naplnil. Byl totiž dlouhý 22,5 metrů, vysoký 15,5 metrů a těžký byl 15 tisíc tun. Finanční náklady se vyšplhaly na 140 miliónů tehdejších korun, materiálu bylo dovezeno na 17 tisíc tun. Takže když už, tak už. My Češi jsme v těchto věcech vždy rádi papežštější papeže a v tomto případě jsme rozhodně nezklamali. Podařilo se nám vytvořit největší skupinové sousoší na světě a samozřejmě i největší Stalinovu sochu na světě – ani v Sovětském svazu neměli takovou. Josif Vissarionovič tam nebyl jen sám, stála za ním celá dlouhá „fronta na maso“, jak se tehdy mezi lidmi říkalo. Ve frontě stáli společně pracující sovětští – dělník, vědec – mičurinec, kolchoznice, krasnoarmějec a českoslovenští – dělník, žena ze zemědělského sektoru, zlepšovatel a vojín.

Prostě to sochaři Švecovi a jeho ženě Vlastě, která mu s tím šest let pomáhala, dalo zabrat. Přitom to byl sochař zkušený, stavěl už pomník legionáře Josefa Jiřího Švece na Pohořelci a s Vlastou pracovali za první republiky také na pomníku T.G. Masaryka, určeného pro stejné místo jako Stalinův pomník. Na slavnostním odhalení supersochy ale autor chyběl, ještě předtím spáchal společně se svou ženou sebevraždu… Byl prý pod tlakem, kdy se pravicově orientovaní sochaři obrátili proti němu a levicoví mu naopak záviděli…

Velký Stalin měl ale smůlu v tom, že u nás v českých zemích vždy všechno děláme až jako poslední, když už se nám zdá, že tím nic nezkazíme. Takže i on přišel na řadu pozdě….jen rok před odhalením jeho vlastního kultu osobnosti. A tak musel už po sedmi letech pryč. Byl tak za pomoci 2.000 kilogramů trhavin vyhozen do povětří, přičemž celá akce byla náročným finančním i technickým problémem. Destrukce stála 4,5 miliónu tehdejších korun. Když se odstřeloval, nesmělo se fotit a dřevěné bednění mělo celou akci co nejvíc zamaskovat.

Škoda, že Josif neuposlechl výzvy, kterou na něj někdo před jeho odstřelem napsal: „Pepíku uteč, chtějí tě shodit do Vltavy“. Další lidový vtip té doby sděloval, že o jeho zakoupení prý projevila zájem Albánie, k tomu však nedošlo, protože by se tam pomník nevešel. Pod dnešním podstavcem jsou veliké podzemní prostory, které stále čekají na své využití. Jedním z návrhů bylo vybudovat tu obří akvárium, to se však nerealizovalo. Na místě Josifa byl v roce 1991 v rámci Všobecné československé výstavy vztyčen metronom 25 metrů vysoký a „pouhých“ 7 tun těžký s uměleckým názvem Kyvadlo času. Vytvořil ho sochař Karel Vratislav Novák. Je zajímavé, že k podstavci vybudovanému pro mnohem těžší kolos, neměli statici důvěru, a tak ho na místo určení raději spustil vrtulník.

Fotozdroj u oznacenych foto*: Wikipedia, Jon´s pics