Na konci platanové aleje v nejnižší části sadů najdeme bohužel už bývalou restauraci Praha Expo 58. Tato budova svého času zapůsobila na světové výstavě v Bruselu jako zjevení a spolu s československým výstavním pavilónem získala Zlatou hvězdu a k tomu třináct dalších ocenění. Úspěch to byl tím víc překvapující, že to byla první výstava po válce, které se Československo účastnilo. Po letech stagnace a plácání se v historizujícím socialistickém realismu se znovu ohlašují ozvěny elegantních linií předválečného funkcionalismu. A možná ani nepřekvapí, že jeden z autorů ladné křivky budovy restaurace je Josef Hrubý, který se těsně před válkou proslavil nejmodernějším obchodním domem v zemi – Bílou Labutí. Byla projektována pro renomovanou firmu Brouk + Babka a vybavena takovými nevídanými vymoženostmi jako prvním eskalátorem v našich končinách.

Možná se budete ptát, jak je možné, že v roce 1956, kdy byla soutěž na výstavní pavilón na Světovou výstavu vyhlášena, bylo něco takového v době stále ještě doznívající sorely, vůbec proveditelné. Projektanti prostě měli štěstí. Objevila se skulinka, a to jen proto, že vládnoucí soudruzi měli zrovna plné ruce práce s „mnohem důležitějšími“ věcmi, a tak celou záležitost s výstavou jaksi pustili ze zřetele. Po otevření pavilónu a restaurace v Bruselu se nejprve zhrozili, že československá prezentace není vůbec pojata správně ideologicky. Po té ztuhli, a značně znervózněli, když zjistili, že kapitalistické sdělovací prostředky na ní pějí nadšené ódy. Nakonec se ale tehdejší ministr kultury Kopecký z ošemetné situace dostal tak, že tvůrcům udělil státní vyznamenání. A když už tak soudruzi měli svůj den dobrých nápadů, tak se rozhodli, že celou restauraci, tak jak je, včetně nádobí, skla, ubrousků a příborů, rozeberou a přemístí do Prahy, kde bude dál šířit slávu české gastronomie. A výstavní pavilon samořejmě také, ten potom umístili v Parku kultury a oddychu Julia Fučíka (dnešním Výstavišti), kde sloužil, dokud mohl, různým výstavám a úspěšně chátral, až chudák při Všeobecné československé výstavě vyhořel. Tudíž je dnes jediným reprezentantem bruselského stylu právě tato bývalá restaurace, i když ani ona neskončila úplně nejradostněji.

Nejdřív její budoucnost vypadala přímo skvěle – fantastická vyhlídka, nahoře v prvním patře, kam se stoupalo po vřetenovitém schodišti kolem modré mozaiky. Tam se také nacházela Francouzská restaurace v I. cenové skupině, Dole v přízemí ji sekundovala Česká restaurace ve II.cenové skupině, ovšem i ta byla pojata exkluzivně a určena pro návštěvu při mimořádných příležitostech. Navíc restaurace ještě disponovala jednou krytou a jednou otevřenou terasou.

Restaurace, do které se neinvestovalo, se začínala pomalu opotřebovávat, ale skutečná rána přišla až v roce 1990, kdy v privatizačním nadšení prvních popřevratových let byla několikrát pronajata. Nájemníci ji však kupodivu nevyužívali, až celá budova začala rapidně celoplošně chátrat. Zmizely hliníkové rámy i veškeré autentické nádobí, příbory a další vnitřní vybavení. V hodině dvanácté, když už se zdálo, že nezbude jiné řešení než objekt demolovat, se podařilo najít investora a budovu přestavět na kancelářskou. Pozitivem tohoto řešení je, že se podařilo uchovat alespoň vnější původní podobu kdysi tak slavné stavby a uvnitř se podařilo zachránit ono proslulé vřetenovité schodiště s modrou mozaikou. Budova ale po změně své funkční náplně zesmutněla a jako by se z ní vytratil veškerý život.