Na tuto část Hanspaulky pořádá Praha Neznámá komentované vycházky.

První část vycházky po Hanspaulce jsme ukončili na náměstíčku tvořícím centrum čtvrti. Hned za rohem v domě na Krocínovské ulici č. 3/801 se dříve nalézala hospůdka „Na Pískách“, neboli legendární hanspaulský „Houtyš“ (vytvořeno z původního názvu hostince „U Tyšerů“), kde v 70. a 80. letech působila hanspaulská skupina Bluesberry a Ivan Hlas.

Pokračujeme ulicí Krocínovskou až do ulice Zlatnice, směřující do chráněného území Šáreckého údolí, kde byla roku 1929 vystavěna funkcionalistická vila č. 1/1511 podle projektu architekta Oldřicha Starého, stavba krychlového objemu a zčásti s kovovými okny.

Jdeme  podél ulice Na Pahoubce, kdy oceníme nádherný přírodní rámec celé vilové čtvrtě ohraničené malebným Šáreckým údolím a ulicí Na Pernikářce.

Dojdeme až na další z mnoha intimních hanspaulských náměstíček, kde na nároží ulice Na Viničních Horách nalezneme vlastní vilu architekta Linharta jako součást trojice funkcionalistických staveb sjednocených druhem oplocení a plochým zastřešením.

Linhartova vila
Na Viničních Horách 46, Dejvice 774

První rodinný dům v Praze postavený ve stylu funkcionalismu si vybudoval jako vlastní vilu člen skupiny Devětsilu architekt Evžen Linhart v letech 1927 – 1929. U této puristicky čisté architektury je patrný vliv Francouze Le Corbusiera. Vstup kryje salla terrena, na východní straně je půlkruhový balkon a na severní vnější předsazené schodiště stoupající na střešní terasu. V jižní křídle si architekt zřídil ateliér.

Sousední vlastní rodinný dům Na Viničních Horách č. 44/ 773 architekta Jana Rosůlka, který projektoval tento Linhartův kolega a mnohdy spolupracovník z městského stavebního úřadu ve stejné době, nese také znaky pozdější romantizující úpravy s dřevěnými obklady, provedené architektem Vladimírem Grégrem v roce 1939.

Dál v ulici na Viničních Horách si můžeme všimnout, že na její pravé straně byly místo vil postaveny na začátku padesátých let 20. století bytové domky ve zjednodušeném socialistickém realismu. Všechny parcely určené na výstavbu vil se totiž za první republiky nestihly zastavět a v době nastupujícího socialismu nebyl zájem ve výstavbě vil, jakožto stylu bydlení určeném pro „buržoázní“ vrstvy, dále pokračovat. Naštěstí se jedná pouze o dvoupodlážní domky, takže výškově do okolní zástavby celkem zapadají. Sporné jsou dodatečné střešní vestavby, které působí poněkud rušivě. Ale i na zjednodušeném provedení hranolů staveb ve stylu socialistického realismu můžeme najít zajímavé detaily – například každý domovní vchod má svůj vlastní „znak“ ztvárňující radostný život pracujících, takže by obyvatelé neměli zabloudit.

Pokračujeme touto ulicí až na křižovatku s hanspaulskou tepnou Na Pískách, kde byl v letech 1932 – 1933 vystavěn funkcionalistický rodinný dům č. 32/1835 s ustupujícím patrem z režného zdiva a zimními zahradami opět podle projektu Evžena Linharta.

Zabočíme vpravo do ulice Na Hanspaulce se středním zeleným pásem, která tvoří pomyslnou osu oblasti.

Při ní je také umístěna školní budova č. 4/1000, projektovaná někdejším Ohmannovým žákem architektem Aloisem Dryákem roku 1931, s tradičním zastřešením  a s přístavbou z 50. let.

Sušickou ulicí se vrátíme do pokračování ulice Na Viničních Horách, kde je nárožní dům (Sušická č. 25/1829) . Autorem jeho projektu byl architekt Jan Evangelista Koula.
Na protější straně ulice Na Viničních Horách můžeme posoudit, jak do okolní zástavby „zapadá“ značně pozdější hotel Praha, v době před rokem 1989 vybudovaný jako vládní hotel. Nyní se uvažuje o jeho zbourání.

Dům Antonína Engela
Na Karlovce 6, Dejvice 1387

Na rohu ulice Na Viničních Horách s ulicí Na Karlovce si v roce 1927 vybudoval vlastní rodinný dům v pozdním wagnerovském klasicizujícím slohu architekt Antonín Engel, tvůrce urbanistického konceptu blízkého Vítězného náměstí a okolí. Vyprojektoval Vítězné náměstí jako centrální prostor podkovovitého tvaru nově se rodící moderní čtvrtě s budovami ústředních státních orgánů a sídlem Českého vysokého učení technického, vše ve stylu klasicizující moderny. Z náměstí se paprskovitě rozbíhala síť velkorysých ulic a příčných pásů zeleně. Engelův koncept bohužel nikdy nebyl zcela dokončen, především Vítězné náměstí zůstalo torzem. Přes řadu pozdějších soutěží však zůstal Engelův návrh nepřekonán. Engel také, už jako starý pán a důchodce, ještě v padesátých letech navrhoval dostavbu centra Dejvic a postavil se proti stavbě Ústředního domu armády na Vítězném náměstí, kdy podal zásadní protest proti narušení urbanistické koncepce a uspěl. Na tento projekt navazovaly jeho regulační plány vilové čtvrti na Hanspaulce!, v Horní Šárce, na Babě, v oblastech Bubenče a Dejvic. Jako respektovaný urbanista a člen Státní regulační komise byl pověřen důležitým úkolem – propojit Dejvice s Pražským hradem. Antonín Engel byl svázán s osudem oblasti na sever od Hradu i jinak než jen pracovně. Dlouhou dobu bydlel v Bubenči (od roku 1916), poté právě v této vile na Hanspaulce (od roku 1927) a na sklonku života se přestěhoval na Letnou (v roce 1939).

Na protějším rohu ulic Na Karlovce a Kozlovské je vila s velmi zajímavým a pohnutým osudem. Ještě před nedávnem byste  na tomhle místě našli nic neříkající, silně zmodernizovanou vilu, která už jen velmi málo připomínala svůj prvorepublikový původ. O něco později už tady byl prázdný pozemek a u uliční branky povídání nových majitelů o tom, jak stará, nevhodně upravená vila musela být zbořena, ale, že okolní hanspaulští sousedé a lokální patrioti nemusí mít strach, že nová vila bude replikou vily původní. A navíc byly vedle vystaveny i plánky. V době mého fotografování už na místě vyrůstala nová vila, ještě v lešení, ale už napovídala, že se bude skutečně jednat o zdařilou repliku původní vily. Genius loci byl místu vrácen. Je opravdu úžasné, a zvlášť v dnešní době, že někteří majitelé vil na Hanspaulce mají ke své čtvrti takový fantastický vztah.

Z ulice Na Karlovce zabočíme dolů Šáreckou ulicí, kde se nacházejí dvojčata – dvě solitérní vily č. 19,17/1026,1027  s režným zdivem a romanticky pojatými vikýři architekta Jaroslava Maška z roku 1928.

Najdeme tady také dům č. 13/1029 architekta Karla Roštíka z roku 1927 s atypickým keramickým obkladem horních podlaží a sochou na nároží.

Ostře zatočíme do ulice Na Kotlářce, kde na nároží u schodiště vznikl roku 1927 dům č. 2/1079 postavený podle projektu architektů Karla Caivaise a Vladimíra Weisse. Dům nese ještě zřejmé prvky pozdní kotěrovské moderny, obdobně jako jejich domy v Lucemburské ulici na Žižkově.
Na křižovatce s ulicí Kadeřákovskou, nás čeká zajímavé překvapení:

Vila Vlasty Buriana
Kadeřávkovská 13, Dejvice 1072

Vila, ve které bydlel Vlasta Burian. V roce 1998 zde byla odhalena bronzová pamětní deska, na které je umístěn nápis: „Zde žil král komiků Vlasta Burian“. Autorem pamětní desky je akademický sochař Josef Nálepa. Vila není přístupná veřejnosti. Burianovi patřila až do padesátých let, pak mu byla komunistickým režimem odebrána  a byla v ní zřízena mateřská škola. Po převratu byla vila vrácena v restituci vnuku Vlasty Buriana Vlastimilu Kristlovi, který jí přebudoval na luxusní rezidenci a pronajal zastupitelskému úřadu.

Vlasta Burian (vlastním jménem Josef Vlastimil Burian) známý jako Král komiků, byl český divadelní herec, divadelní režisér, zpěvák, divadelní ředitel, sportovec, podnikatel, filmový herec, filmový režisér, spisovatel a imitátor, který se díky své nespoutané živelnosti a potřebě být všude první vypracoval mezi skutečné hvězdy českého filmu a divadla. Byl jedním z nejpopulárnějších herců za první republiky, po válce byl však neprávem nařčen z kolaborace. Přesto jeho obliba trvá dodnes, o čemž svědčí vítězství v anketě o „Krále komiků“ a časté televizní reprízy jeho filmů. Společnost Buriana znala jako zábavného společníka, v soukromí byl však melancholický, náladový a měl deprese — trpěl maniodepresivními stavy. I proto se často uzavíral v této vile, kterou měl elegantně a luxusně zařízenou. Každodenně sportoval, proto měl ve své vile velikou tělocvičnu a u vily postaven bazén a tenisový kurt, což byl na tu dobu nevídaný luxus.

V případě zájmu můžeme pokračovat dále rovně  ulicí Na Kotlářce cca 100 metrů až ke stejnojmenné usedlosti.

Usedlost Kotlářka
Na Kotlářce 9, Dejvice 16

Původně tady, jak už to u hanspaulských usedlostí bývá, byla opět vinice známá už v 15. století, kterou  v roce 1672 koupil jako zpustlou a neobdělanou měšťan Starého Města a kotlář(!) Marek Schraffer. Ten tady postavil nový obytný dům a hospodářská stavení – základ dnešní usedlosti.  V roce 1840, kdy tady byla založena cihelna, má usedlost už skoro současnou podobu.  Po 2. světové válce přešla usedlost na československý stát, v 50. letech zanikla cihelna a na bývalých pozemcích usedlosti byl otevřen Stadion mládeže. Usedlost se dnes skládá z obytného stavení s raně barokním jádrem v klasicistní úpravě postaveném z lomové opuky. Najdeme tady klasicistní sýpku, před kterou se nachází studna hluboká přes 20 metrů. Jsou tu i chlévy a stodola postavené z cihel, které se zde vyráběly. V zahradě se ukrývá altánek z konce 19. století. Zajímavá je také klasicistní brána. Nejstarší částí usedlosti je sklep s valenou klenbou, pocházející možná už z konce 16. století. Dnes je usedlost krásně zrekonstruovaná.

Jestli se vám chce popojít ještě kousek do kopce, tak na konci ulice Na Kotlářce, na rohu ulice Mylnerovka č. 2/1896 můžeme vidět tuto krásnou vilu ve stylu art deco

Vrátíme se zpátky k vile Vlasty Buriana a pokračujeme dolů Kadeřákovskou ulicí až k vile č. 9/1074, která byla  vystavěna podle plánů architekta Jaroslava Fröhlicha asi v roce 1930 v kotěrovském stylu.

Zabočíme vlevo do Bílé ulice, kde nás zaujme rozsáhlý soubor školních budov.

Francouzské gymnázium
Bílá 1, Dejvice 1784

Mimořádně hodnotný funkcionalistický soubor školních budov z let 1930 – 1934  vybudovaný podle projektu architekta Jana Gillara kombinuje pavilónové a monoblokové objekty. Kromě čtyřpatrového bloku bývalého Francouzského gymnázia, je v areálu i blok s aulou a tělocvičnou a pavilon s mateřskou a základní (obecnou) školou. Ke každé třídě přiléhá vlastní terasa pro výuku v letním období, třídy jsou osvětlené z obou stran. Velká (osvětlovací) okna jsou obrácena na neslunnou stranu, menší (prozařující) na stranu slunnou a to v poměru velikostí získaném světelným výpočtem. Objekty jsou obklopeny zahradou s hřištěm podle návrhu Otokara Fierlingera. Toto kompozičně zdařilé dílo získalo ve své době evropskou proslulost a stalo se vzorem pro pozdější pražské školy.

O funkcionalismu se říká, že je to hra světel a stínů…

Obejdeme směrem vlevo budovy Francouzského gymnázia a zatočíme vpravo směrem k náměstí Na Santince, kde je opět zastávka autobusu č. 131 směr Hradčanská.

Výlet můžeme v těchto místech zakončit v restauraci „Cesta časem“, dříve  „Na Santince“ se zajímavým, názvu odpovídajícím interiérem a krásnou zahradní restaurací pod kaštany.

---