Ještě nedávno jsem pražskou čtvrť Královice znala jen z map a různých textů. Tak jsem svého turisticky orientovaného partnera přesvědčila, abychom spojili sportovní turistiku s pražským místopisem … Z Prahy Neznámé jsem vytiskla článek o Královické vsi pod tvrzí i článek o Markétě a vyrazili jsme do Královic.

Abychom splnili potřebné penzum kilometrů, vyšli jsme z Koloděj, kde jsme k mému údivu potkali v průběhu prvních pár minut asi 5 jezdeckých skupinek na koních.

Mezi Koloději a Královicemi se odehrálo něco, jako sněhový poprašek, mrazivý vzduch, mrazem ztuhlé pole, obšťastňující sluníčko, surové zelenající se meze…

Bylo potřeba splnit i určité penzum vědomostí, tudíž jsem vytáhla připravené výtisky s obrázky… 🙂 Dvě výrazné dominanty na tak nevýznamnou pražskou čtvrť a nikdo o tom neví… Markéta a Tvrz. Královice patří k nejmenším pražským čtvrtím, žije tu pouze okolo 300 obyvatel.

Mně ale brzo umrzaly prsty a nejen to. Člověk (tedy aspoň já) potřebuje vidět v dálce nějakou odměnu za ušlé kilometry! Tak jsem si představovala, že si zajdem na svařák a na polívku v polovině cesty – v Královicích… Pamatovala jsem si, že tam má být hostinec a před ním kříž… No ale zapomněla jsem, jak jsme si taky v obci na vytištěných papírech přečetli, že to byl hostinec zavřený. Mé usilí se zúžilo na hledání hospody. Když jsem viděla větší počet zaparkovaných aut na konci vesnice, moje srdce zajásalo, protože to většinou indikuje provozovnu tohoto typu. Neindikovalo to vůbec nic! Jen jsme v těch místech našli vietnamskou prodejnu, zřejmě jedinou otevřenou provozovnu v této části velkoměsta!

Pan Vietnamec se projevil velmi milým způsobem, kdy nám v neprospěch jeho tržby (neboť můj partner začínal mít hlad a byl by ochoten nakoupit hned v prodejně) doporučil, a ještě ukázal tím směrem, klubovnu na hřišti, kde vaří…

No tak teď už jsme zajásali oba! Jdeme na hřiště, nevíme kudy, protože potok! Hřiště připomíná rozorané pole! Potkáváme místní občanku s půllitrem plným guláše! Dobré znamení. „Dobrý den, pan Vietnamec nám říkal, že na hřišti bude hodně lidí, nevíte o tom něco?“. Paní nám s královickou samozřejmostí popsala cestu ke klubovně. Zmátlo nás, že lávka nebyla na první pohled vidět.

Nejšťastnější chvíle výletu! Teplo, jídlo, svařák! Hodný pán, co to měl na starosti, nabídnul guláš a smažák s tím, že za to nic nechce, že to zbylo z každotýdenní oslavy místních aktivistů. V klubovně doutnala kamna a pán nám přišel přidat z kastrolu guláš, protože neměl rád zbytky… Vyprávěl, že je tý věže škoda a že v sezóně to je něco jiného, fotbalisti a jejich příznivci se v bufetu občerstvují za tržní ceny a že pohled na zelený trávník předstihne jen máloco.

Následovala cesta zpět! Partner si dle mapy plánoval idylickou procházku kolodějskou oborou, přilehlou ke koledějského zámku. Ale vrátka na rohu vysoké bílé omítnuté zdi byla podle předpokládů zamčená. Padly návrhy zeď přelézt, ale usměrnila nás vzpomínka na nějakou souvislost mezi vládou a zámkem v Kolodějích a pak také občasné cedule, že vstup je zakázán, že jde o privátní vlastnictví.

Tak jsem místo toho upozornila partnera na přicházejcí jaro…

Cesta autem do více centru bližších čtvrtí Prahy nám uběhla rychle, neboť příběh vlastnictví kolodějského zámku je veeeelmi dloooouuuuuhý!