Jakoby symbolicky se ocitlo 100 tisíc domácností v Praze minutu po půlnoci bez proudu. Krásnější konec festivalu si organizátoři ani nemohli přát…

O festivalu určitě bude napsáno mnohé, určitě i v uměleckých a designových slovnících, kterým zřejmě často nerozumí ani jejich tvůrci, jak mě kolikrát napadlo při popisu k jednotlivým instalacím.

Mně osobně se festival líbil moc! Je hezké, že se v ulicích Prahy něco děje, a že bylo poměrně nekomerčně vynaloženo tolik energie, myslím lidské, ale vlastně i té světelné.

Asi největší hitovkou byly dva videomappingy – na Náměstí Míru a na Staroměstském náměstí.
Na Náměstí Míru (Chrám sv. Ludmily – Evolution) to bylo hodně o burcujích pocitech, kdy byl vizuální dojem silně podpořen i hudební produkcí. Tvůrci si zde pohrávali s tím, že vždy, když máte pocit, že má něco formu a systém, tak příjde zas něco, co to všechno naruší a zbourá a musíte stavět znovu… a dali si taky záležet, aby chrám nakonec zanechali v pořádku, takže ty krychle a světlo, co z něho na začátku vypadly, na konci zase vrátili a vše urovnali konečným zhasnutím téměř do původní podoby pouze s uklidňujícím kolečkem odpočítavajícím čas…

Na Staroměstském náměstí (Palác Kinských – Dreamforge) to bylo víc než o burcování o libých pocitech a o vychutnání si jednotlivých detailů na fasádě paláce. Na rozdíl od jiných videomappingů tu tvůrci hodně pracovali s barvou. Tady asi nechtěli něco sdělit, tady jim šlo o čisté předání krásy… Aspoň mně jí předali.

Velká atrakce The Pool byla na zemi na Kampě v podobě barevných kol na zemi, která se měly barvit dle toho, jak na ně lidi šlapou, ale ten výsledný efekt z toho nějak nebyl! Nejen, že byly obsypány lidmi a nebyly tudíž tak dobře vidět, ale jen těžko jste mohli sledovat vliv vašeho pohybu, když se zároveň s vámi hýbalo dalších 200 lidí :). Proto si člověk musí představit toto dílo v menším obležení lidí tak jako na obrázku od Jen Lewin studio na jedné z jejich dřívějších expozicí. The Pool už jich procestoval od roku 2008 hodně.

Pro extrovertní povahy byla autová expozice u Hergertovy cihelny, tam z vašeho pohybu na jakémsi danceflooru vycházely světelné částice a ty pak obtékaly přítomně světelné automobily.

Preciosa se zas snažila u Rudolfina (Crystallation), kde se mohl stát každý, kdo si zakoupil svůj křišťál v Zítkových sadech, součástí festivalu zavěšením onoho křišťálu do světelného tunelu. Mně se to zdálo příliš překombinované, nicméně jako příspěvek festivalu jsem si i já jeden křišťál zakoupil. Jak se nakonec ukázalo, interakce probíhala oběma směry, neboť byli i tací, co si tajně křišťály z expozice sázeli do kapes.

Kraken ve Vltavě na mě žádný zvláštní dojem neudělal, byla jen hezká představa, že i v Praze máme Krakena…

Na Střeleckém ostrově mě oslovil organizátor akce a vysvětloval, že autoři zapomněli zdůraznit, že efekt díla Light Barrier proběhne jen za určitých podmínek a v určitém umístění pozorovatele. A protože jsem si umístění nemohl vybírat a navíc jsem ani nevěděl, kde je, tak jsem logicky nemohl proniknout k žádanému efektu, o kterém bych teď něco napsal.

Milou záležitostí byl Ring Ging Bling v jednom z oblouků na Rašínově nábřeží. Bylo potřeba se ale předtím zamyslet, jestli vám stroboskop nezpůsobí epilepsii. Zajímalo by mě, jestli se takhle zamýšlejí i všichni ti diskofilové a technaři, co se chodí pod stroboskop vystavovat pravidelně… V oblouku šlo o to, že blikající světlo mění a rozhýbává malůvky na zdech, o čemž vás tvůrci nakonec přesvědči tím, že normálně rozsvítí, a vy si pak můžete svoje zážitky porovnat.

David Černý měl sochu Speedermana pod Tančícím domem a mě přitom napadlo, že tu sochu už měl a teprve následně ji nechal osvítit, aby se mohl zúčastnit festivalu. Možná mu křivdím, zase takový odborník nejsem. Ale bylo vidět, že někomu se to líbilo.

V Zítkových sadech u Palackého náměstí bylo 256 héliem a LED žárovkami plněných balónků (Cyclique). Ty se hýbaly ve větru a byly zhasínány a rozsvěceny v souladu s hudbou. Expozice nebyla zdaleka tak stabilní jako jiné, neboť organizátoři museli občas prasklý balónek vyměnit za jiný…

Na smíchovskou stranu jsem využil festivalový přívoz, což mi přišlo milé doplnění od pražského Dopravního podniku. Obyvatelé západního břehu Vltavy se kolem osmé štosovali na smíchovském přístavišti, zatímco tím směrem, co já (z Palackého náměstí) bylo poměrně volno.

Large Pendulum Wave na Hořejším nábřeží se mi líbilo, dalo se na něj koukat dlouho. Celé to váží 9 tun a líbí se mi popis od tvůrců: „Poezie matematiky. Krása fyziky. Vytvořeno v laboratoři a přeneseno pod hvězdy…“

Socha svatého Kajetána na Karlově mostě měla být o tom, že „každý objekt má svoji skrytou kompozici, kterou je těžké odhalit na první pohled“. Já jsem tam odhalil srdce na vrcholu obelisku. Ale pak mě zklamalo, že to nebyl vizuální klam, ale realita. Níkdy předtím jsem si ho nevšim. Zajímavostí je, že srdce mívalo křídla, o které časem přišlo.

Pak z Pražského hradu mířily dva sloupce světel (Duo) prý jako symbol, že Signal festival je věnován vztahu lidí a města. Upřimně řečeno, nejdřív jsem přemýšlel, jestli je v oblasti Hradu nějaké disko…

Viděl jsem toho o něco víc, než jsem napsal, ale jen popisovat instalace se mi nechce, neudělaly na mě jiný dojem, než měly.

A ještě si neodpustím jednu technickou poznámku. Akce tohoto několikadenního typu není vhodné navštěvovat v sobotu, protože se vám pak může stát, že uvíznete v davu mezi atrakcemi a nikoliv u atrakcí samotných.