Kdysi dávno mě na mapě historických památek Prahy zaujal zakreslený renesanční kostel. Říkal jsem si – kostel a renesanční? Vždyť církev a renesance se přece v Českých zemích moc nemusely. Renesance se svými veselými zámky, jako třeba Kratochvílí v Jižních Čechách, či znázorňováním kytiček a zvířátek na freskách, byla zaměřená spíše na světské radovánky než na náboženské rozjímání. Prostě použitelnost renesance byla pro kostely v Čechách minimální, možná tak v Itálii…

Vydal jsem se proto do Kláštera premonstrátů na Strahově, abych ve stínu okázalého baroka zhlédl onu renesanční perlu.

Samotný kostel sv. Rocha v je zajímavý už svým tvarem, kdy je jeho základní půdorys obdélník – se zkosenými rohy, takže vypadá spíše jako osmihranný diamant. To však není vše, navíc má ještě tři apsidy. Obejděte si ho! Pozorovat hry jeho tvarů stojí za to.

Na první pohled překvapí spousta gotizujících prvků – a to právě z toho důvodu, že gotika zůstává jediným řešením pro kostely až do pozdní renesance. Ani tím ještě její síla v Českých zemích nekončí, jako Santiniho barokní gotika přetrvává její tvarosloví i do doby vrcholného baroka.

Však také autorem kostela sv. Rocha byl pravděpodobně Giovanni Maria Filippi, autor prvních barokních staveb v Čechách – Matyášovy brány na Pražském hradě, kostela Panny Marie Vítězné na Malé Straně a kostela Panny Marie ve Staré Boleslavi, jinak i autor staveb manýristických.

Kostel sv. Rocha je postaven již v duchu pozdní renesance nebo dá se říci, že i v manýristickém pojetí. Barokní náběh prozrazují korunní římsa kostela a zaslepená kulatá okna nad gotizujícími podlouhlými okny. Tympanony portálů jsou pozdě renesanční. Mezi „gotickými“ vzpěrami září čistě renesanční niky.

Kostel byl postaven na popud císaře Rudolfa II. jako projev díků za odvrácení moru v roce 1599. Samotný kostel se potom stavěl v letech 1603 – 1612. Stavba však byla hotova jen v hrubých rysech a dále se vlekla až do roku 1630, čili až do doby raného baroka – odtud i zaslepená kruhová okna nad okny gotizujícími a ještě výše již barokní korunní římsa. Zprávy z té doby se zmiňují o tom, že byl kostelík provizorně zastřešen šindelovou střechou z toho důvodu, že se prý nedařilo sehnat prejzové tašky. Takže problém s nedostatkovým zbožím zřejmě nebyl jen v době reálného socialismu, ale i v době pozdně rudolfínské.

Kostel sv. Rocha byl i původním farním kostelem strahovské farnosti. V roce 1784 byl císařem Josefem II. zrušen a novým farním kostelem byl místo něj prohlášen klášterní kostel Nanebevzetí Panny Marie. V roce 1882 byl opět obnoven. Ve druhé polovině 20. století sloužil jako výstavní síň Památníku národního písemnictví.

V kostele dnes najdete mezinárodní Galerii MIRO, která byla založena v Berlíně známým pražským a evropským galeristou doktorem Mirem Smolákem, pod jehož vedením působí na tomto místě od roku 1994. Doktor Smolák zřídil rovněž Nadační fond Trebbia, který každoročně uděluje jako výraz uznání mecenášům a umělcům stejnojmennou evropskou cenu. Galerie kromě originálů nabízí i širokou nabídku obrazových reprodukcí.

Ke kostelu přiléhá jednopatrový domek čp.136/IV červené barvy, který patří rovněž ke Galerii MIRO a vyznačuje se zvláštním domovním znamením v podobě jezevčíka.

Původní majitel si sice v sedmdesátých letech minulého století při rekonstrukci přál mít na domě boxera, ale sochař Vincenc Vingler se kdoví proč rozhodl umístit sem jezevčíka, a to i přes protest památkářů (boxera by památkáři jistě uvítali mnohem raději a jeho rasa by radikálně změnila celou situaci :). Situace s jezevčíkem se zřejmě napraví až nyní, kdy doktor Smolák hodlá toto novodobé a v areálu kanonie zcela nesmyslné domovní znamení odstranit, což památkáři i premonstráti rádi uvítají.

Tento domek byl původně postaven v roce 1677 pro vrátného a to nejspíše slavným stavitelem Giovanni Domenico Orsim, který kromě této prosté budovy navrhl například i Teologický sál Strahovské knihovny. Zajímavé ale je, že v tomto domečku u klášterní brány nikdy žádný vrátný nepůsobil.

Místo něj se tu na začátku 19. století nalézaly dva byty. V tom přízemním bydlel podkovář a v prvním patře konventní sluha. Zajímavější historie domu nastává za první republiky, kdy zde bydlel herec Hugo Haas. S ním byla pak tato oblast obohacena o luxusní limuzíny a v nich ještě luxusnější slečny. Po druhé světové válce zde potom bydlí herec Miroslav Macháček a narodí se tady i jeho dcera Kateřina, u které jablko nepadne daleko od stromu a stejně jako její otec se stává úspěšnou herečkou. Později dům vlastní, sama tu však nebydlí, vdova po Rudolfu Slánském mladším, synovi popraveného generálního tajemníka KSČ Rudolfa Slánského.

Uvnitř domu je příjemné atrium uzavřené stěnou domu U třech lilií, v jehož oknech je možno občas záhlednout tvář malíře Josefa Wagnera, který si zde našel opravdu příjemné místo na bydlení.