Střešovice, nebo jak se také dřív používalo Třešovice, jsou jednou z nejstarších vsí na území Prahy. Vznikly už na úsvitu středověku v 10. nebo 11. století. Skoro celou dobu až do 20. století patřily do majetku blízkého Strahovského kláštera a vytvářily pro něj hospodářské zázemí. Až do konce 18. století byla zástavba Střešovic značně rozptýlena. Na přelomu 18. a 19. století doznává Strahovský klášter velký rozmach, proto přijímá nové zaměstnance a vyčleňuje pro ně pruh půdy pod pískovcovými skalami na severním úbočí střešovického kopce. Noví obyvatelé si tady vystavěly malé domky, které časem narůstaly různými přístavbami a nástavbami a vytvořily tak pitoreskní dělnickou vesničku zvanou Velké Střešovice. Na rozdíl od Malých Střešovic neboli Střešoviček na jižním úbočí.
Z Velkých Střešovic se stalo vlastní jádro obce – dnešní staré Střešovice, které se stále více s přibývajícím obyvatelstvem zahušťují, že i domky se staví na místě zahrádek. Budovy hospodářského charakteru jsou postupně měněny na obytné, pro kolny a chlévy se vylamují prostory v pískovcové skále. Vzniká tak unikátní vysoce zahuštěná zástavba s množstvím uliček a průchodů, kde každý z domků má zcela jiný vzhled a vnitřní členění. Když byly Střešovice v roce 1922 připojeny k Praze jako XVIII. pražská čtvrť, měly Velké i Malé Střešovice dohromady ve 254 domech 3879 obyvatel. V průběhu první republiky vznikají na území Střešovic luxusní vilové čtvrtě Ořechovka a Baterie a celá oblast se stává synonymem bydlení pro vyšší vrstvy.

Staré Střešovice ale měly namále. Ke konci osmdesátých let minulého století bylo rozhodnuto celou originálně zachovanou vesničku zbourat a na jejím místě  postavit domy pro diplomaty. Část starých Střešovic byla opravdu  srovnána se zemí, jak můžeme vidět dodnes na prolukách mezi domky. Naštěstí „v hodině dvanácté a pět minut“ došlo v roce 1989 ke změně režimu a z demolic sešlo. Původní vlastníci pak mohli své odkoupit zpět. Ale v období 90. let dochází k dalšímu ohrožení staré zástavby tím, že tady začínají vyrůstat nové domy velkých objemů bez ohledu na okolní historickou zástavbu. Vyhlásit Staré Střešovice památkovou zónou se podařilo bohužel až „dávno po hodině dvanácté“ v roce 2003, kdy už nezbylo mnoho co chránit. Původní vzhled vesničky, který v nenarušené podobě vydržel do sedmdesátých let, už neuvidíme. Jak dřív Staré Střešovice jako celek vypadaly, nám můžou dneska aspoň trochu naznačit mnohem lépe zachované Střešovičky, i když už i tady se začíná s bouráním. Ale i tak se dá ve Starých Střešovicích objevit několik půvabných zákoutí, o čemž se můžeme dále přesvědčit.

Plánek níže doporučí trasu procházky. Začneme u zástavky tram Baterie a pokračujeme ulicí Pod Hradním vodojemem.

Ulice pod Baterií se ohne a dovede nás dolů až ke zvoničce, která byla postavena ve stejné době jako kostel sv. Norberta nahoře na střešovickém kopci tj. ke konci 19.století. Chátrající zvonička byla zrekonstruována úsilím Občanského sdružení Staré Střešovice. Naproti zvoničce stával nárožní dům č.51 (na jeho místě dnes novostavba v bleděmodré barvě), v němž se nacházela legendární hospoda „U Zvoničky“, původně „U Štrosů“. Hospoda nebyla jako obvykle v přízemí, ale muselo se vystoupat po schodech až do prvního patra. Ovšem přes dvůr se hosté dostali, díky terénním rozdílům, na úroveň ulice Pod Bateriemi, kde mohli přímo vyjít. V době těsně před jejím zbouráním v roce 1986, se jednalo o jedinou hospodu v Praze, kde byl tenkrát kulečník.

Nárožní činžovní dům z období první republiky ve mně vždycky evokoval představu domu z Čapkovy povídky „Na Okraji“ ze sbírky „Obrázky z domova“, kde píše: „Druhý typ (nového osidlování periférie) jsou přivandrovalci, kteří se svým novým domkem vpadnou do staré dědiny na okraji města. Z řádky nízkých starožitných baráčků, až po pupek ponořených v zemi, vyčouhne z čista jasna cihelný hranol trapně nového činžáku; obyčejně tam bydlí pánský krejčí a má svou oficínu, nebo mladý holič, jenž opřen o dveře ve zbytečně čistém plášti vyhlíží marně zákazníka. Mezi těmi starousedlými baráčky a dvoupatrovým vetřelcem je zřejmý konflikt; činžák shlíží s teskným opovržením na ty malé poměry, zatím co ty obstarožní domečky okázale přezírají fórové panstvo, které se chce tady roztahovat.“
Tenhle činžáček si zahrál i ve filmu, a sice v „Panoptiku města pražského“, kdy v přízemí byl koloniál, kde našli zavražděného kupce.

Popojdeme o kousek dál ulicí Nad Hradním Vodojemem…

Domek nad naší hlavou byl jeden z domků, kde v letech 1998 – 2003 působil Dobročinný spolek Medáků. Původní spolek Medáků vzniknul už v roce 1912 jako stolní podpůrná společnost ve Střešovicích. Medáci sídlili ve výše zmíněném, dnes zbouraném, kultovním hostinci U Štrosů, později zvaném U růže a nakonec U zvoničky.  Organizovali pochody s hudbou, zábavy a přitom vybírali drobné do talířků a těmito skrovnými prostředky podporovali chudší sousedy. Spolek byl v roce 1998 obnoven skupinou mladých lidí, kteří chtěli obnovit někdejší společenský život ve Starých Střešovicích a přispět k zachování historických hodnot unikátního urbanistického souboru formou alternativních kulturních programů. Spolek obsazuje tři zdevastované domky formou squatu, snaží se je zrekonstruovat, pořádá divadelní představení, koncerty a výtvarné dílny. Zasazuje se o zařazení objektů ve Starých Střešovicích mezi kulturní památky. Od roku 2000 pak vznikají spory s majitelem nelegálně užívaných objektů – Prahou 6. Je rozhodnuto o vypsání výběrového řízení na pronájem těchto tří objektů, z nichž Medáci získávají jeden. Spolek výběrové řízení odmítne respektovat a nadále setrvává ve všech třech objektech s tím, že jeden domek na provozování kulturního programu nestačí. Nastalá situace je ukončena rozhodnutím Městského soudu v Praze a spolek Medáků je v červenci 2003 vystěhován.

Vracíme se zpět Starostřešovickou ulicí…

A už nás čeká rozloučení se Starými Střešovicemi, ale nezoufejte, příště navážeme v těchto místech další procházkou od Müllerovy vily na Baterie…