Na tuto část Hanspaulky pořádá Praha Neznámá komentované vycházky.

Nad areálem známého funkcionalistického komplexu francouzských škol začíná vilová čtvrť Hanspaulka. Její území je přibližně vymezeno na severozápadě Šáreckým údolím, na východě svahem obráceným k Julisce, na jihu a západě Evropskou třídou a Horoměřickou ulicí.

Čtvrť se jmenuje podle inspektora arcibiskupských statků Hanse Paula Hippmana, který si tady nechal v roce 1773 na místě staré viniční usedlosti postavit barokně-rokokový letní zámeček s výhledem na Prahu. Původně byly na Hanspaulce jen viniční domky, první zámecké vilky se tu začaly stavět teprve v 19. století. Ten pravý stavební rozmach však zažila Hanspaulka teprve ve 30. letech 20. století. Tehdy zde vyrostla řada vil od slavných architektů.  Pojmenování ulic podle lokalit, většinou viničních usedlostí, nebo po místních osobnostech byla vybrána natolik dobře, že se během 80 let svého trvání většinou nemusela měnit. V této čtvrti žili v minulosti takoví velikáni české kultury, jakými byli například básník Jaroslav Seifert, malíř a grafik Cyril Bouda nebo herečka Baarová. Dnes tady žije slavný grafik a malíř Jiří Anderle, jehož obrazy zdobí stěny nedalekého kostela sv.Matěje.

Poznání Hanspaulky pojmeme jako procházku podle následující mapky. Trasa je koncipována tak, že má výškově klesající průběh. Dobu procházky odhaduji na 3 hodiny.

Od restaurace „Na Staré Faře“ (zastávka bus č.131 U Matěje), kde jsme ukončili vycházku  po vilové osadě Baba, se vydáme ulicí Na Kodymce.

Mölzerova vila
Na Kodymce 2, Dejvice 25

Tato činžovní vila má jednu výjimečnou zajímavost. Jmenuje se sice Mölzerova, ale jejím majitelem znalec moderního umění a také osvícený předseda správní rady Elektrických podniků hlavního města Prahy ing. Eustach Mölzer nikdy nebyl. Byl prý jen skrytým iniciátorem stavby vily a jeho údajně příbuzenský vztah ke skutečným majitelům vily manželům Oberthorovým se nikdy nepodařilo úplně vyjasnit. Vila se odlišuje od ostatních vil Na Kodymce také tím, že nesleduje uliční linii, ale je natočena diagonálně, aby všechny byty měly nerušený panoramatický výhled na Prahu.
Vila z roku 1938 patří mezi nejvýznamnější díla Františka Marii Černého, jehož tvorba v rámci československé meziválečné architektury se zaměřovala na linii výtvarně esteticky pojatého funkcionalismu. Černého nejznámějším dílem se stala v pozdním období obnova válkou zničených kostelních věží pražského Emauzského kláštera. Fasádu vily s průběžnými okenními pásy komponoval Černý podle zákonitostí ideálního proporčního schematu tzv.zlatého řezu. Vila měla tři samostatné byty, z nichž prostřední měl prosklenou nárožní zimní zahradu a v nejvyšším patře se nacházela společná terasa pro všechny byty.

Napříč v této dodnes ne zcela dokončené ulici vidíme rodinný dům č. 21/1442 podle projektu architekta Antonína Moudrého.  Dále pokračujeme ulicí Na Špitálce, kde nás  po levé straně očekává:

Usedlost Špitálka
Na Špitálce 12, Dejvice 17

Na pozemcích rozsáhlé vinice vznikla v místě, odkud je přímo vidět Pražský Hrad, usedlost Špitálka, která byla v 17. – 19. století díky své poloze využívána jako hláska.

Původní usedlost Špitálka byla zapálena Francouzi v roce 1742 a přilehlá vinice byla spustošena. Dnešní budova usedlosti pochází proto až z poloviny 18. století. Její jádro tvoří hranolovitá stavba s valbovou střechou. Za první republiky byly pozemky usedlosti rozparcelovány na stavbu vilové čtvrti. Na jih od usedlosti vznikla zahrádkářská kolonie.  Usedlost je rekonstruována na vilu a slouží k bydlení.

Jdeme dále ulicí Na Špitálce přes ulici Na Fišerce do ulice Na Míčance, kde vznikly počátkem 30. let tři rodinné domy č. 51,49,39/1038,1039,1044, vesměs v „režném“ provedení a s přiznanými nadokenními překlady podle projektu architekta Karla Štípla.

Srovnání s moderními stavbami nabízí mezilehlá neobarokní vila 47/1040 ze stejné doby, dalo by se říct takové podnikatelské baroko 30.let – je vidět, že to není až specialitka dnešních dnů. Ovšem dneska taková prvorepubliková vila v podnikatelském baroku je ok. Pevně věřím, že i podnikatelské baroko dnešních dnů  s různými balustrádámi, arkýři, vikýři a věžičkami bude za takových 80 let plně doceněno. 🙂

Kolem Mendlovy vily vystoupáme do Neherovské ulice, kde se nalézá celá řada pozoruhodných funkcionalistických vil.

Vila Lídy Baarové
Neherovská 8, Dejvice 677

Vilu se zaobleným nárožím a plochou střechou navrhl v letech 1937 – 38 architekt Ladislav Žák. Tento architekt projektoval také vilu režiséra Martina Friče, kterého Lída Baarová jednou navštívila. Byla tak nadšená z Fričovy vily, že se rodiče Lídy, kteří výstavbu financovali, obrátili rovněž na architekta Žáka. Vznikly sice tahanice s původně osloveným architektem Čestmírem Šlapetou, jehož projekt už dostal i stavební povolení, ale nový výsledek stál rozhodně zato.

Jedná se o funkcionalistickou dvojpodlažní budovu výrazně horizontálního pojetí a zároveň typickou ukázku streamline architektury, což je odnož stylu art deco, která se objevuje ve 30. letech. Architektura streamline je nápadná užíváním proudnicových tvarů, projevujících se například zaoblenými nárožími, a četnými nautickými prvky, jako jsou například kulatá okénka či kapitánský můstek s kovovým žebříkem. Cílem streamline architektury je koneckonců evokovat co nejvíce dojem obrovského zaoceánského parníku. Vila byla koncipována jako dvojdům s mezonetovými byty. Větší byt, který zabíral přibližně dvě třetiny domu, obývaly Lídiny rodiče a její sestra Zorka. Ve zbylé třetině měla své království Lída Baarová, která na rozdíl od rodičů měla přehozenou vertikální dispozici bytu. Ve zvýšeném přízemí měla ložnici a v patře obývací pokoj, z kterého byl panoramatický výhled na Prahu s chrámem svatého Víta. Lída měla ze svého bytu přístup na sluneční terasu na střeše, kterou velmi ráda využívala k opalování.

Přijďte se podívat, kde Lída Baarová bydlela, osobně v rámci komentované vycházky s Prahou Neznámou – Hanspaulka Lídy Baarové.

Lída Baarová, patřila v období mezi válkami mezi nejznámější české herečky a proslavila se v řadě českých a zejména německých filmů. Baarová, vlastním jménem Ludmila Babková, stála poprvé před filmovou kamerou jako sedmnáctiletá. O tři roky později měla za sebou už téměř dvě desítky rolí. V polovině třicátých let natáčela především v Německu. Kvůli z její strany neopětovanému vztahu s nacistickým ministrem propagandy Josephem Goebbelsem v letech 1936 až 1938 jí nacisté zakázali účinkovat v německých filmech. Později, po vzniku Protektorátu Čechy a Morava, ztratila tuto možnost i v Praze. Odešla do Itálie, ale před koncem války byla nacisty donucena se vrátit do Protektorátu. Ve vile se tudíž usídluje teprve v roce 1944 a moc si ji neužije. Před příchodem Rudé armády se z obavy před pronásledováním pokouší uprchnout do americké okupační zóny, ale odtud je deportována do Prahy. V Praze byla záhy zatčena pro údajnou kolaboraci s nacisty a po téměř dva roky vězněna a vyslýchána. Po únorovém komunistickém převratu v roce 1948 byla nucena znovu Československo opustit. Tyto události měly obrovské dopady i na její rodinu. Její sestra Zorka spáchala sebevraždu a matka po jednom z výslechů na stanici Sboru národní bezpečnosti dostala mrtvici. Ve vile tak zůstal bydlet sám pouze otec Lídy Karel Babka. Ani ten zde však dlouho nepobyl. V roce 1951 musí dům opustit.

Lída Baarová si v padesátých letech 20. století ještě zahrála v několika italských a španělských filmech, mimo jiné v Darmošlapech Federika Felliniho. Komunistický režim její jméno z historie českého filmu prakticky vymazal, i když ji čeští diváci mohli čas od času vidět v takových filmech jako „Lelíček ve službách Sherlocka Holmese“, „Dívka v modrém“, „Maskovaná milenka“ nebo „Turbina“. Teprve v dubnu 1990 se Lída Baarová na čas vrátila do Prahy. Noční můry minulosti se Baarová nikdy nezbavila. Snad také proto se odmítala vrátit do vlasti i po převratu. Na sklonku života se údajně utápěla v prášcích a alkoholu a byla zbavena svéprávnosti.

Po nuceném odchodu pana Babky vila chátrala a noví majitelé k ní neměli žádný velký vztah. Různými kutilskými zásahy dům zohyzdili a zmizela i spousta původních porvků. Pak se však karta obrátila a vila dostala jako dar z nebes novou šanci. V roce 2005 ji koupil nový osvícený majitel, který ji nechal pietně zrekonstruovat v původním funkcionalistickém duchu podle projektu architekta Ladislava Lábuse.

Vedlejší, spíše strohá vila v Neherovské č. 10/1522 ve stylu takzvaného vědeckého funkcionalismu pochází z dílny místopředsedy Levé fronty Josefa Chochola, známějšího spíše vynikajícími realizacemi kubistických domů na Vyšehradě.

Z Neherovské ulice po krátkém úseku ulicí Na Kodymce pokračujeme ulicí Na Klimentce, kde můžeme udělat krátkou odbočku do ulice Na Zavadilce k bývalému hostinci:

Zavadilka
Na Zavadilce 9, Dejvice 112

Známý výletní hostinec vystavěl Martin Badouček na počátku 19. stol.  Byl přestavěn  a rozšířen ve stylu geometrické secese na začátku 20. století, kdy tady vzniknul i velký sál.  V provozu byl do poloviny 20. století. Za minulého režimu byl poté využíván pro kulturní akce. Po sametové revoluci fungoval jako hotel, dnes je Zavadilka zavřená, nefunguje tu ani restaurace.

Vrátíme se do ulice Na Klimentce až na důležitou komunikační osu Šáreckou, kde se nachází zajímavý dvojdům č. 43,45/ 929,928 z let 1932 – 33 projektovaný dvojicí Arnošt Mühlstein a Viktor Fürth.

Odtud pokračujeme ulicí Toulovskou, kde se na nároží s ulicí Fetrovskou nalézá dům významné osobnosti českých dějin.

Vila generála Aloise Eliáše
Fetrovská 4, Dejvice1447

Vilu si postavil generál Eliáš a jeho choť Jaroslava v letech 1928 – 1929. Pobývali v ní při svých pražských pobytech, pokud Eliáš jako vysoký důstojník nebyl převelen jinam. Do vily se vrátili definitivně v říjnu 1938.

Československý politik a generál Ing. Alois Eliáš byl hrdina domácího odboje za 2. světové války a předseda protektorátní vlády. Za svou odbojovou činnost byl nacisty jako jediný předseda vlády okupovaného státu popraven.  S přijetím funkce ministerského předsedy po vzniku Protektorátu Čechy a Morava Eliáš dlouho váhal. Nakonec ji přijal se slovy: „Nevezmu-li to, dostanou to lumpové, vezmu-li to, oprátka mě nemine“. Jako předseda protektorátní vlády se Eliáš, přes navenek projevovanou loajalitu s nacistickým režimem, podílí na formování domácího českého protiněmeckého odboje. Zároveň udržuje styky s československou emigrací v Londýně, seskupenou kolem Eduarda Beneše. Přitom se v čele české autonomní vlády, kdy  určuje  směr celého vládního kabinetu, snaží o takzvanou retardační politiku. Cílem  bylo maximálně zpomalovat nacistický tlak, byla to všemožná sabotáž opatření nacistické správy.  Po příchodu Heydricha do protektorátu v září 1941 je Alois Eliáš osobně zatčen šéfem pražského gestapa a odsouzen k trestu smrti za velezradu, zemězradu a podporu nepřítele – trest není vykonán ihned, je odložen samotným Hitlerem. Generál Alois Eliáš byl popraven zastřelením v rámci takzvané druhé heydrichiády po atentátu na Heydricha na střelnici v Praze – Kobylisích 19. června roku 1942.

Ulicí Fetrovskou pokračujeme až do ulice Za Hanspaulkou, která v těchto místech vytváří krásný zelený pás i s intimním náměstíčkem.

Zajímavostí je tady Hanspaulský zámeček, podle něhož byla celá čtvrť pojmenována.

Zámeček Hanspaulka
Šárecká 29, Dejvice 15

Hanspaulka byla jedna z nejvýstavnějších a největších dejvických usedlostí, která později dala jméno celé vilové čtvrti vyrostlé na jejích bývalých pozemcích. Původně zde, jako v celém okolí Prahy, byly vinice se zajímavými názvy Diskaciátka, Toulka, Chodovská, Durinka a Slavíkovská, k nimž patřila i obytná budova a viničný lis. Jméno nese po císařskému radovi Janu Pavlu Hippmannovi, Jan Pavel – Hans Paul. Ten značně zvelebil původní venkovský statek, v roce 1773 dal zbudovat jednopatrový barokně-rokokový zámeček s ozdobným průčelím na bývalé vinici Diskaciátce, rozšířil sad a přikoupil další pozemek. Dnes je zámeček dvoupodlažním obdélníkovým objektem s mansardovou střechou a pozdně barokní fasádou. Po schodišti s pilíři, zdobenými pískovcovými šiškami, vystoupáme na terasu, na níž je zastřešená šestiboká studna. Po první světové válce se Hanspaulka dostala do majetku hlavního města Prahy, byly zbořeny hospodářské budovy a v zámečku bylo otevřeno Archeologické muzeum. Při budování metra vykopaných předmětů rychle přibývalo, muzeum bylo přeplněno a muselo být pro veřejnost uzavřeno. Následně byly sbírky přemístěny a v roce 1996 městská rada objekt zámečku prodala soukromé firmě ke komerčním účelům. Dnes je budova  krásně opravena a sídlí v ní Institut Václava Klause.

….která je ukončena vějířovitým náměstíčkem. Na něm objevíme zajímavý funkcionalistický dům č. 15/874; jedná se o stavbu krychlového objemu s okny členěnými do H podle projektu architekta Oldřicha Starého. Jak hlásá pamětní deska na domě – v letech 1957 – 2003 tady žil a tvořil český výtvarník a grafik Jiří Rathouský

pokračujeme vpravo ulicí Na Dyrynce, posléze zabočíme do ulice Havlovské, kde nás po obou stranách zaujme zajímavý soubor řadových domů.

Nahlédneme vpravo do Hermelínské ulice, kde vznikla roku 1934 funkcionalistická vila č. 6/1203 s opaxitovými prvky na fasádě, postavená podle projektu architektů Karla Caivaise a Vladimíra Weisse.

Na nároží s ulicí Na Pískách se podíváme na hanspaulskou hlavní třídu s krásnými domy ve stylu art deco, v parteru původně s obchody, cukrárnami a restauracemi, dnes z nich zůstala pro živnostenské využití jen malá část…

Ulicí Hermelínskou se vrátíme do ulice Na Čihadle, kde byl roku 1929 vystavěn rodinný dům č. 14/868 v puristickém stylu podle projektu architekta Oldřicha Tyla. Má souměrnou fasádu členěnou horizontálními šestidílnými a čtvercovými okny a terasu obíhající celý půdorys horního podlaží.

Ulice Na Čihadle na křižovatce s ulicí Na Kuthence vytváří další půlkruhové náměstíčko, kde si na domě č. 10/842 můžeme všimnout art deco detailu s motivy ovoce.

---