Asi nejslavnější vilou naší země je moderní vila Tugendhat v Brně. Mnozí z vás jste ji možná již navštívili, ať už individuálně a nebo některém z výletů s Prahou Neznámou. Pokud jste se vydali s námi, tušíte, že v době kdy se stavěla tato brněnská realizace vznikal souběžně i německý výstavní pavilon na světovou výstavu Expo v roce 1929. Ta se konala na úpatí vrchu Montjuic v Barceloně. Architektem obou objektů byl Ludwig Mies van der Rohe. I přes nesporný úspěch a nadšení, které provázelo oba jeho projekty se našli tací, kteří mu vyčítali, že jsou si oba velmi podobné a že v případě barcelonského pavilonu jen částečně okopíroval dispozice vily manželů Tugendhatových, aby si zadání ulehčil. To však není tak docela pravda.
Za prvé je nutné si uvědomit, že výstavní pavilon a obytná vila vyžadují zcela jiný přistup, jiné dispozice a je je nutné zohlednit i odlišné pozemky, na kterých se stavělo. Vila potřebuje propracovanou strukturu obytných místností, technického zázemí a reprezentativních prostor, zatímco výstavní pavilon je již svou podstatou hlavně reprezentativní. Obytný aspekt odpadá.
Mies zvolil velmi jednoduchou, ale mistrovsky propracovanou formu. Reprezentativnímu prostoru, stejně jako u vily Tugendhat, dominuje onyxová příčka, kolem které se dá volně pohybovat. Nosným prvkem jsou tu opět sloupy křížového profilu, zdi pak tvoří skleněné plochy a vše je doplněno luxusními a trvanlivými materiály, především několika druhy ušlechtilého kamene. Na prostor určený pro setkání zejména vládních představitelů a zástupců španělské monarchie, navazuje venkovní část pavilonu, kde je umístěna mělká vodní plocha s dominantní sochou od umělce Georga Kolbeho, ohrazená šedozeleným kamenem. Vzniká zde pozoruhodně intimní zákoutí. Byť se to na první pohled nezná, socha je důležitou součástí celého pavilonu. Je umístěna tak, že je viditelná hned z několika míst, tvoří ústřední bod průhledů pavilonem a je vidět i zvenku přes skleněné stěny.
Další vodní plocha se nachází před vstupem do pavilonu a dotváří klidnou atmosféru, kterou Miesovo dílo vzbuzuje. Pobyt zde je opravdovým zážitkem a přesto, že jde o nevelkou prostoru, návštěvníci tu vydrží i několik hodin. Obzvlášť zajímavé je sledovat postupující podzimní stíny a hru slunce, které prosvětluje jednotlivé části pavilonu, včetně onyxové zdi. Na rozdíl od vily Tugendhat je zde totiž mnohem více skleněných ploch, pavilon celkově působí odlehčeněji.
Nechybí tu ani místo pro odpočinek a posezení. V hlavní místnosti nalezneme několik křesel typu Barcelona, pojmenovaných právě po městě pro které pavilon vznikl. Venku před vodní plochou je možno posedět na travertinové lavičce a kochat se výhledem na nedaleký park.
Ve své době šlo o naprosto unikátní a přelomové dílo. Obzvlášť si to můžete uvědomit, když se zadíváte na vrchol kopce Montjuic, kde se skví historizující budova dnešního Muzea katalánského umění. Možná vám na první pohled trochu připomene naše Národní muzeum, ale je ze zcela jiné doby. Budova vznikala ve stejné době jako Miesův pavilon. V oné velké majestátní budově se konal zbytek výstavy Expo 1929. Miesův pavilon sem přinesl závan moderní architektury, elegance a střízlivých forem. Právě zde se setkal tehdejší španělský král Alfonso XIII. s představiteli německé delegace.
Dnešní pavilon ale není originálem, nýbrž replikou. Původní byl po výstavě demontován. Historikům umění a architektům to ale dlouhá léta přišlo jako velká škoda a tak se v osmdesátých letech podařilo trojici španělských architektů obnovit pavilon přesně tak, jak vypadal původně. Znovu otevřen byl v roce 1986. Od té doby mohou návštěvníci znovu obdivovat Miesovo mistrovství, perfektně promyšlenou dispozici i výběr nádherných materiálů. A to všechno na symbolické vstupné pět eur. Jak říkal samotný Mies: „Less is more.“
