Ve svých článcích velmi často píšu o architektech, stavebnících, realizátorech. A všichni jsou to muži. Dnes, alespoň na chvilku mužský svět částečně opustíme, a zaměříme se na práci jedné fascinující dámy. Paní architektky, respektive, paní inženýrky architektury, vůbec první, která u nás promovala na vysoké škole ČVUT. Poodkryjeme si práci a život Milady Pavlíkové Petříkově.

Milada Pavlíková se narodila v Táboře do rodiny českého lékaře a vlastence v roce 1895. Jako by tomu osud chtěl v rodině měla i několik dámských vzorů. Jedna z jejích tet byla historičk a vyučovala jako vážená profesorka, druhá se později stala vůbec první promovanou ženou – lékařkou na Univerzitě Karlově. I ona tedy byla nejspíš předurčena bořit hranice konvencí a prosadit se v do té doby většinově mužské společnosti. Jako svůj obor si vybrala architekturu. Nakonec se v roce 1921 stává vůbec první ženou v nově založené republice, která přebírá titul inženýrky architektury z pražské techniky. Než se však dostaneme do osudného roku, kdy Milada Pavlíkové Petříková dostává svůj absolventský diplom, je třeba zmínit události, které tomuto důležitému kroku předcházely. Zejména je třeba si uvědomit tehdejší postavení žen ve společnosti.

Na počátku dvacátého století, čili ještě v době Rakousko – Uherského mocnářství, se společnost velice pozvolna začíná emancipovat. Dámy vystupují po malých krůčcích do popředí a leckde se zříkají svých tradičních rolí vzorných manželek, pečovatelek a ošetřovatelek. Chtějí se více přiblížit mužskému světu a začínají to dávat jasně najevo. Do toho však silným způsobem vstupuje první světová válka, která celé společenské dění převrací naruby. Do války odcházejí mladí muži v nejlepším produktivním věku, a leckdy se z ní bohužel už nevrátí. Když je tedy vyhlášena nová republika, společnost se potýká se zásadním problémem. V nově vzniklém Československu je totiž o čtyři sta tisíc žen více než mužů.

Tento fakt urychluje opouštění „tradiční ženské role“, tak jak byla dlouho vnímána. Mnohé ženy jsou postaveny před situaci, kdy se z nich ze dne na den staly samoživitelky, někdy i s mnoha dětmi, o které se musí i s omezeným rozpočtem postarat. Ubývá tedy služebných, které si najednou rodiny již nemohou dovolit. A tak se dámy musí postarat o chod domácnosti, o své děti a leckdy jim nezbývá než přijmout i další povinnost – nastoupit zaměstnání. Nastupují do různých montoven, kde vykonávají manuální práci a kompletují díly, ale živí se také jako úřednice, poštovní doručovatelky či průvodkyně v tramvajích a podobně.

Nová republika také vydává nové zákony a ustanovení, které tyto společenské změny podporují. I přes odpor katolické církve je například uzákoněna manželská rozluka. Důležitým mezníkem je také povolení studovat ženám na vysokých školách, což do té doby připadalo výlučně mužskému pokolení, byť se dámy snažili zrovnoprávnit tuto situaci již od konce devatenáctého století. Zajímavostí je, že volební právo pro ženy bylo utvrzeno zákonem až v roce 1919. (Jsme tak osmá země na světě, která tento krok podnikla. Nutno říci, že nás ale předběhlo i Rusko, které volební právo pro ženy zavedlo již o dva roky dříve.)

A právě zrovnoprávnění a povolení studovat rozšiřuje mnohým ženám obzory. Stále se ale jednalo o ženy statečné a svým způsobem nezdolné. Oficiální posvěcení je totiž jedna věc, ale praxe fungovala trochu jinak. Dámy, byť vystudované, s titulem a někdy mnohem lepším prospěchem než jejich mužští kolegové, byly stále znevýhodněny, když se ucházeli o práci. (V podstatě tento problém přetrvává dodnes, viz. množství průzkumů o výši platů mužů a žen ve stejném odvětví, na stejné pozici.) Dokládá to i příklad paní Anděly Kozákové Jírové, která byla první ženou, jenž u nás vystudovala práva. Oficiální povolení, aby se žena stala notářkou, totiž přišlo až tři roky po jejím ukončení studia. Prosadit se v tehdejší době tak chtělo jistou dávku trpělivosti a houževnatosti.

To je i příklad Milady Pavlíkové Petříkové, která své studium architektury a pozemního stavitelství ukončila promocí v roce 1921. Pokud se nyní divíte, jak je možné že vystudovala tak rychle, nabízím snadnou odpověď. Milada Pavlíková Petříková si totiž v roce 1914 vydobyla výjimku účastnit se přednášek a cvičení na tehdejší pražské technice, ovšem musela přijmout fakt, že na rozdíl od svých spolužáků nebude klasifikována a nebude jí oficiálně počítána ani účast na přednáškách a seminářích. Když se ovšem tato situace změnila, zažádala si zpětně o uznání všech předmětů a absolvovaných let a bylo jí vyhověno. Tak mohla v roce 1921 převzít svůj titul z rukou profesora Josefa Fanty, který jí jej předal se slovy, ať se jí v práci daří a kéž by ji následovalo víc takových žen.

Dalo by se říci, že kromě ohromné cílevědomosti, trpělivosti a dalších ctnostných vlastností měla Milada Pavlíková Petříková i štěstí. Za svého muže si totiž vzala chápající architekta Theodora Petříka, který svou manželku vždy podporoval. Dokonce na některých projektech, zejména v začátcích, pracovali spolu.

Když se podíváme na výčet jejích architektonických realizací, rozhodně si co do počty a kvality nezadala se svými souputníky – kolegy. Jedná se o jedinečný seznam zahrnující mnoho a mnoho typů staveb, ale také publikovala články, teoretické statě i rady pro ženy, jak si jednoduše a účelně zařídit domácnost. V jejím portfoliu nalezneme rodinné domy, vilky, dostavby i budovy občanské vybavenosti, jako jsou školka a jesle (mateřská školka a jesle primátora Václava Vacka v ulici Na Větrově v pražské Lhotce – ty byly postaveny až po druhé světové válce.). Pro tvorbu Milady Pavlíkové Petříkové je však charakteristická sociální tendence jejích staveb. Orientovala se na realizace pro ženy, jako útulny, penziony a skromné příbytky.

Jeden z těchto domovů pro osamělé ženy vznikl v pražských Dejvicích, v Šolínově ulici čp. 513, kde budova dodnes stojí. Projekt reagoval nejen na potřebu bytové krize, ale již od počátku byl orientován na znevýhodněné ženy (zejména staré, nebo osamocené). Budova tedy byla projektována jako „svobodárna“, pokoje byly jednolůžkové, kuchyně a sociální zařízení byly společné. Dům nechal postavit Ústřední spolek českých žen, kterému poskytl finanční dar například T. G. Masaryk, či Eliška Krásnohorská. S Eliškou Krásnohorskou je mimochodem osud architektky propojen i jinak. Studovala totiž na dívčím gymnáziu Minerva, o jehož založení se Eliška Krásnohorská velkým dílem zasloužila. Zde se ale také ukazuje střípek štěstí, který architektka měla. Spolek se totiž původně s projektem obrátil na jejího muže Theodora, který však komisi upozornil na to, že jeho žena je rovněž z oboru a možná by pro tento cíl raději upřednostnily ji.

Podobný dům, tentokrát pojmenovaná po Charlottě Masarykové nalezneme i na Vinohradech. Nachází se v Dykově ulici pod číslem 50. Stavbu iniciovala Františka Plamínková, členka české avantgardy s velmi pokrokovými názory. Ta zastávala hledisko, že nově budované domy by měli mít centrální restaurace, společnou uklízecí službu, či zajištění péče o dítě v době, kdy jsou ženy v zaměstnání. To vše mělo vést k emancipaci žen, zejména k osvobození od domácích prací a celkové usnadnění péče o domácnost.

Domov Charlotte Masarykové tak sloužil jako přechodné bydliště pro ženy nezaměstnané. Nalezly zde klid a zázemí, než se jim podařilo stabilizovat či zlepšit svou životní situaci. Tehdy byla tato stavba naprosto výjimečná a hlavně jediná na našem území vůbec. (Během nacistické okupace tento útulek potkal velmi zlý osud. Byl zde tajný útulek, kde byly vězněny těhotné ženy, porozené děti putovaly na převýchovu do Německa a ženy končily v koncentračních táborech. Dnes je zde penzion.)

U staveb, které vzešly z iniciativi ženských spolků ještě chvíli zůstaneme. Budovu ve které se dnes nachází divadlo Činoherní klub a kavárna. Putovat za ní musíme na Nové Město, do ulice Ve Smečkách. (Osobní doporučení je, raději ve dne, v noci se budete možná trochu divit, co vše se v této ulici, kousek od stanice policie, může nacházet.) Budovu Ve Smečkách 26 nechal postavit Ženský klub český v roce 1931 a předcházela tomu sbírka, jak jinak, opět mezi českými dámami. Nacházelo se zde několik kluboven knihovna, restaurace, ale hlavně opět ubytovna pro ženy v nelehké životní situaci. Po válce se sem v šedesátých letech přestěhoval Činoherní klub.

Jedná se o realizaci ve střízlivém funkcionalistickém pojetí, k němuž architekta inklinovala již od dob svého studia. I její spolužáci na ní vzpomínají, jako na tvůrkyni, která se velmi zajímala i o konstrukční stránku věci, o čistotu provedení a o jednoduchou estetiku objektu. Z konzervativního prostředí se dopracovala k velmi progresivní moderní architektuře, měla povědomí i o realizacích zahraničních kolegů, zajímala se o Bauhaus a celkově byla vždy velmi v obraze.

Před druhou světovou válkou Milada Pavlíková Petříková projektovala se svým kolegou Janem Mayerem, spolu upravovali a rozšiřovali například hřbitov ve Slivenci. Po válce ovšem všechny projekční kanceláře byly nuceny ukončit svou činnost a tak Milada Pavlíková Petříková pracuje od padesátých let pro Stavoprojekt, který sídlil na Letné. Zde navrhuje urbanistická řešení, ale účastní se i plánování socialistické výstavby. Ovšem s nevolí. Je si vědoma toho, že tato forma bydlení není krok dobrým směrem. Poté byla zaměstnána ještě v Rudném projektu, který měl na starosti úpravy důlních prostor a šachet, z čehož byla tato architektka moderních tvarů a ucelené estetiky velice nešťastná. Její utrpení skončilo v roce 1960, kdy odešla do důchodu. Tato svěží, nonšalantní a vitální dáma se dožila úžasných 90 let, zemřela v roce 1985.

Je mi tedy velkou ctí připomenout jednu z našich největších architektek. Připomeňte si ji i vy a vydejte se za některou z jejích realizací.

/Fotografie: theatre-architecture.eu, sechtl-vosecek.uvw.cz, sites.google.com, idivadlo.cz/