Dnešní článek bude tak trochu medailonkem jednoho z pražských architektů, jenž tvořil na přelomu devatenáctého a dvacátého století. Přesto, že v Praze a mimo ni realizoval mnoho zajímavých staveb, není v dnešní době příliš často zmiňován. Jedná se o architekta Antonína Turka, jenž byl jak pokračovatelem neorenesančního stylu Antonína Wiehla a jeho souputníků, ale také zdatným tvůrcem historizující architektury. V neposlední řadě se mu nedá upřít ani talent na budovy účelné, téměř industriálního charakteru. Tak pestrá jeho tvorba byla.
Antonín Turek se narodil v Praze v roce 1861. S rodiči bydlel přímo ve středu města, na tehdejším Koňském trhu. Navštěvoval nedaleké gymnázium v Ječné ulici a pak se jeho životní dráha stočila na pražskou techniku. Jeho profesorem byl mistrný architekt historismu Josef Schulz (Národní Muzeum, nebo Rudolfinum spolu s Josefem Zítkem).
V roce 1893 se Antonín Turek stěhuje na pražské Vinohrady, kde již několik let má stálé místo na zdejším stavebním úřadě. Zde si staví vilu v dnešní Dykově ulici (čp. 959), kde žije se svou chotí a jejich pěti dětmi. Vila je opatřena tehdy velmi módním prvkem věže, jenž se odvolával na povahu dřívějších šlechtických sídel a honosných rezidencí. Svou vilu obýval až do roku 1907, kdy ze záznamů víme, že ji prodal. Posléze ji v roce 1909 přestavěl jeho kolega a též vinohradský usedlík Jan Kotěra.
Od osmdesátých let devatenáctého století se naplno rozvíjí jeho velmi slibně započatá kariéra, dostává se do povědomí stavitelů i veřejnosti a získává hned několik zajímavých zakázek. V roce 1882 spolu s Josefem Franclem navrhuje budovu vinohradské vodárenské věže, kterou můžeme obdivovat i dnes. Se stejným architektem se podílí také na stavbě budovy školy v ulici Na Smetance, o níž se dobový tisk vyjadřoval velmi pochvalně. O celkovém významu tohoto projektu svědčí i fakt, že když byla budova dokončena, neváhal se otevření zúčastnit i pražský biskup Karel Schwarz. Ve škole, jejíž součástí byla i školka mateřská, byste kromě téměř třiceti učeben mohli nalézt i kapli, zasvěcenou svatému Prokopovi.
Jako by tvorba této malé kaple tak trochu nasměrovala další vývoj v tvorbě architekta. Na řadu se totiž dostávají i zakázky církevní. Z roku 1891 pochází modlitebna vinohradského evangelického sboru na Korunní ulici, jež je pojednána ve vrcholném historizujícím stylu. Jen o šest let později Antonín Turek realizuje i kapli svatého Václava na Vinohradském hřbitově, nebo se jako stavební dozor podílí na výstavně kostela svaté Ludmily na Náměstí Míru (tehdejším Purkyňově náměstí). Hlavním architektem této realizace je ale Josef Mocker, který si pro svatostánek vybral neogotický sloh po vzoru prastarých kostelů a katedrál.
Jen o kousek dál však máme další práci Antonína Turka, a to budovu Národního domu. Ta byla postavena v letech 1883 – 1884. Je typickým reprezentantem sebevědomé vlastenecké architektury, která u nás v tomto období hojně vzniká. O vybudování této důstojné stavby rozhodli vinohradští zastupitelé po roce 1879, kdy byly Vinohrady povýšeny na samostatné město. V té době vzniká kromě veřejných staveb i rozsáhlá výstavba bytová. Národní dům má celkově čtyři patra a je bohatě dekorován i ve vnitřních sálech, ve kterých si užívala společenské akce tehdejší vinohradská smetánka. K dispozici měla na několik desítek větších, či menších místností, které byly korunovány několika výstavními sály pro mohutnější akce.
I dnes slouží Národní dům převážně k reprezentačním účelům. Konají se zde plesy, koncerty, zvláště festivaly swingové hudby, rauty i jiné akce a stejně jako tehdy se návštěvníci obdivují propracovaným interiérům.
Jedním z nejkrásnějších sálů je Majakovský, který zabírá plochu více než pět set metrů čtverečních. Jméno získal po ruském básníkovi Vladimíru Majakovskému, jehož verše zde zaznívaly v roce 1927. Dalším nádherným prostorem je Raisův sál. pojmenovaný po Karlovi Václavovi Raisovi, jež byl nejen vinohradským starousedlíkem, ale také ředitelem zdejší školy. O něco mladší je pak Společenský sál, který vznikl z původně zamýšlené zimní zahrady a tak se může pyšnit neobvyklým proskleným stropem, který vpouští do slavnostního interiéru spoustu denního světla. Tak jako v ostatním sálech zde nalezneme bohaté plastiky, či malby, zde vyniká cyklus s názvem Zlatá Praha od malíře Otakara Nejedlého.
Pokud byste litovali, že jste se do interiérů ještě nedostali, můžete vzít zavděk alespoň restauraci, která se nachází ve spodních prostorách domu. I ta má atmosféru přímo slavnostní.
My ale budeme mířit ještě k dalším realizacím. Antonín Turek, srdcem „vinohraďák“ se mimo jiné podílel i na realizaci Divadla na Vinohradech v roce 1905 – 1907, jako člen autorského kolektivu, jenž vedl architekt Alois Čenský. Z dalších reprezentativních budov nelze nezmínit radnici v Nuslích, či mnohé další záložny, okresní výbory a jiné veřejné stavby mimo Prahu. (Český Brod, Sadská, Nový Bydžov atd.)
Poslední stavba, kterou si připomeneme má tak trochu odlišný charakter. Jedná se o budovu vinohradské tržnice. Ta vzniká v roce 1902 a od ostatních realizací Antonína Turka se v lecčem liší. I přes to, že si stavba ponechává historizující prvky, zejména na fasádě, se zde již naplno projevuje orientace na konstrukční podstatu budovy. Forma je tady podmíněna účelu využití a tak tržnice získává i ráz průmyslové architektury. Antonín Turek zde konstrukci objektu dokázal snoubit s historickou zdobností z nebývalou noblesou, proto se i dnes, po více než sto letech, jedná o architekturu velmi aktuální a svěží. Dozajista tomu napomáhá i množství „otevřených“ prosklených ploch. Tržnice i nadále funguje pro obchodní účely, a byť byly interiéry zčásti adaptovány v rámci rekonstrukce, stojí za navštívení.
Pokud se s námi chcete podívat do míst, kde Antonín Turek bydlel, pojďte s námi na vycházku… Ukážeme si i další nádherné vinohradské vily jeho kolegů a spoustu jiných zajímavých míst.
