Obvykle se v mých článcích zaměřuji na jednu konkrétní architektonickou realizaci, u které zkoumám několik hledisek. Jak vznikala, k čemu sloužila a jak vypadá její soudobý stav. Dneska se zaměřím na jeden z městských fenoménů, který se netýká pouze Prahy, ale s modernizací a rozvojem bydlení postihl nakonec snad všechna větší města (nejen) Evropy. Jedná se o téma zavádění elektrické energie do stavebnictví a vůbec do všech sfér našeho života. Tipnete si, kdy poprvé v Praze začaly vznikat plně elektrifikované domy?

Ještě než se dostanu k samotným realizacím elektrických domů, musíme se vrátit na počátek devatenáctého století. Konkrétně do roku 1800, kdy Alessandro Volta vynalezl vůbec první použitelný zdroj stálé elektrické energie – Voltův článek. Od té doby uplynulo přes padesát let, kdy byly zkoumány další vlivy a možnosti uplatnění elektrické energie v praxi. Do této epochy můžeme zařadit několik známých osob, které se o tento úctyhodný pokrok zasloužili, jmenovitě například: Thomase Alva Edisona, Wernera von Siemens, Nikolu Teslu, či Alexandra Grahama Bella.
Z českého prostředí je velmi dobře znám vynálezce František Křižík a jeho legendární obloukové lampy, které sloužily v Praze jako první elektrické osvětlení již od roku 1881. Jako první byly použity podél bývalé Ferdinandovy třídy, dnes Národní třídy. V několika dalších letech je postupně toto osvětlení použito na dalších důležitých místech Prahy, například na Staroměstském náměstí, kde byla osvětlena i budova radnice, na hlavní karlínské třídě, či v budově paláce Žofín. S tímto prvním elektrickým boomem se pojí také stavba několika elektráren v Praze, z nichž první dvě byly zbudovány v Karlíně a (možná překvapivě) na Žižkově.

Elektrifikace Prahy se ale netýkala pouze veřejných komunikací. Dala vzniknout novým možnostem technického pokroku, ale co bylo hlavní, tato modernizace se odrazila i v myšlení obyvatel. Najednou bylo jasné, že lidstvo vstupuje do zcela nové epochy. S tímto uvědoměním se v Praze začínají budovat další veřejné stavby jako kanalizace, vodovody a vodárny, které do Prahy přivádí pitnou vodu. Na počátku dvacátého století vznikají také čističky odpadních vod. Do té doby se znečištěná voda bez jakékoliv filtrace odváděla zpět do řeky Vltavy, čemuž odpovídal i její žalostný stav.

Velký rozvoj elektrické energie ve stavebnictví nastal zejména s příchodech secesního stylu, na přelomu devatenáctého a dvacátého století. V tomto období se začala ve veřejných budovách používat elekřina, zpočátku zejména k osvětlení, později také k vytápění a dalším funkcím.
Rozšíření elektřiny na území hlavního města úzce souvisí také se založení Elektrických podniků v roce 1898. O té doby se elektrická energie používá ve stavbách veřejných budov, divadel a také v několika větších restauracích. Od dvacátých do čtyřicátých let je ve městě zbudováno několik desítek transformačních stanic a podpůrných technických stanovišť. V roce 1933 je dokončena legendární funkcionalistická budova Elektrických podniků v Holešovicích, která byla na svou dobu velice moderně vybavena a svým zaměstnancům poskytovala nadstandartní pracovní prostředí.

Tato stavba se ve vývoji tehdejší architektury stala milníkem. Stala se manifestem začátku nové doby, která slibovala snadný přístup k elektrické energii pro šiřší obyvatelstvo. Již v době stavby této rozměrné budovy se konaly na jaře roku 1932 Veletrhy výstavy elektrického bydlení, kdy byly ukazovány první elekrifikované domy v Praze. Výstava měla neuvěřitelnou návštěvnost. Za prvních osm dní konání se na nový typ bydlení přišlo podívat přes dvacet tisíc lidí. Přesto z ukázkových bytů byli návštěvníci většinou spíše rozpačití a zdrženliví. Jak to tak bývá, když je něco nového, kromě počátečního nadšení panují i jisté obavy. Zde se obecenstvo nedůvěřivě vyjadřovalo hlavně k finanční stránce věci a prorokovalo, že tyto byty budou často střídat nájemníky, zejména kvůli vysokým cenám energií. Na druhou stranu je ale ohromovalo moderní provedení bytů a jejich čistota. Díky elektrickému vytápění odpadá totiž jakákoliv manipulace s uhlím a dalšímu tuhými palivy.

Těmto novým domům se záhy začalo říkat „elektrické“, nebo také „luxusní“. Byly stavěny v jednoduchém konstruktivistickém, funkcionalistickém, či mezinárodním stylu. Fasáda byla bez ozdob, většinou členěna pásovými či sdruženými okny, která přivádělá do interiéru dostatek světla.
V některých případech náležel k bytu balkón, většinou byly podsklepené (i kvůli umístění technického zázemí). Kromě komfortu vytápění poskytovaly také další nadstandart, a to výtahy. Nezřídka tyto domy disponovaly i dnes velmi známou vymožeností, otevíráním domovních dveří tlačítkem z pohodlí bytu. Tyto věci samozřejmě obyvatelé velmi obdivovali, ale kromě toho byli někteří nadšeni ještě jednou prostou skutečností. Všechny tyto obytné protory, ať byly jakkoliv veliké, disponovaly svou vlastní toaletou a tekoucí vodou, což ani v polovině třicátých let nebyla samozřejmost.

Vůbec první elektrické domy se objevují právě v Praze Holešovicích. Jednotlivé příklady nalezneme například v ulici Dělnická, kde má svou realizaci slavný architekt Josef Chochol, další domy stojí v ulici Antonínská. Jsou dílem Evžena Rosenberga, který v tomto duchu realizoval v Praze hned několik projektů. V užším centru města můžeme obdivovat jeho realizaci ve Štěpánské ulici, obchodní a nájemní dům s pasáží stavěný původně pro Ferdinanda Bauxmanna. I díky vlivu Evžena Rosenberga zde elektrické domy postupně získávaly na oblibě. Následně se výstavba přesunula i do částí Letné, kde nalezneme elektrický dům na ulici Milady Horákové od architekta Rudolfa Šolce a Jaroslavava Stockara Bernkopfa, jehož křídle dodnes sídlí kino Bio Oko. Jen o kousek výše najdeme mladší realizaci takzvaných Molochových domů, které sice vypadají jako velmi úsporné a standartizované, ale i přesto byly na svou dobu velmi komfortní.

Počáteční rozvoj tohoto typu bydlení spadá zejména do let 1931-1935. V té době se na naše území vlivem českých avantgardních tvůrců dostávají zahraniční projekty, které jsou publikovány v dobovém odborném tisku. Jedná se zejména o realizace z USA, které přeci jen byly architektonicky na pokročilejší úrovni.

V neposlední řadě podobné domy vznikají kolem Václavského náměstí, ve Štěpánské ulici a Ve Smečkách. Jednu z typických realizací můžeme nalézt v ulici Žitná. Tento dům dokonce dodnes nese na své fasádě nápis Palác Edison, jako poctu tomuto vynálezci. Je to velice typický reprezentant architektury elektrických domů. Je postaven ve střídmém funkcionalistickém stylu v roce 1932. Původně měl být vybaven mnohem moderněji, ale bohužel se i zde projevil dozvuk hospodářské krize ze třicátých let. Družstvo které jej stavělo, si muselo na výstavbu brát různé úvery a byla obava o jejich splacení, tak nakonec zvítězila jednoduchost.

Stejně ale na fasádě nalezneme krásné momenty jako například zaoblené nároží, které pokračuje do ulice Ve Smečkách, či otevřenou horní terasu, která sloužila nájemníkům, ale také se tam nacházelo technické zázemí pro výtahovou šachtu. Dům je celkově podsklepen a má vybetonované základy.
Kromě čtyř desítek bytů o různých rozměrech se v nejvyšší části nacházejí i dva ateliéry. Celkově je dům po dílčích rekonstrukcích v devadesátých letech v poměrně obstojném stavu, ale prospělo by mu alespoň vyčištění fasády. Jistě by se pak stal perlou této rušné ulice.

Až večer budete zhasínat světlo před ulehnutím k spánku, zkuste se pomyslně vrátit do dob, kdy tato vymoženost byla ještě velkou vzácností…

/Fotografie: autorka, letna.7x.cz, agentura-v.cz, leteskaplan.webgarden.cz/