Dnešní článek jsem psala již s předstihem, v době, kdy venku zuřila chumelenice a zem pokrýval hustý poprašek sněhu. Tak jsem si úvodem libovala, jakou krásnou zimu máme, a jak tato tradice souzní s obvyklým lednovým rituálem – povánočními výprodeji.

Nyní je za okny spíše jaro, ale i tak se dnes zaměříme na tradici pražských obchodních domů. Pojďme si v dnešní době blahobytu připomenout, jak to vlastně bylo s rozvojem větších obchodů a obchodních domů v Praze.

Uchopit toto téma je poměrně složité. Dá se samozřejmě namítnout, že se obchody mezi lidmi uskutečňovaly již od nepaměti. Dříve se zboží směňovalo, poté vznikaly malé krámky řemeslníků u jejich obydlí, či jarmarky a trhy, na kterých se zboží prodávalo. Od toho je jen kousek k uzavřeným trhovým halám, které občany kryly před nepřízní počasí. A právě tyto haly víceméně předznamenaly podobu obchodních center, jak je známe dnes.

Halové tržnice bychom nalezli již v antice a jejich podoba byla odvozena ze sakrálních bazilik. Byla to podélná stavba obdélníkového půdorysu, obvykle s plochým zastřešením. Tento typ inspiroval zejména pasážové prodejní prostory, které vznikají od konce devatenáctého století v centrech větších evropských měst jako je Paříž, Milán či Brusel. Odtud se pasáže rozšířily i do Prahy. Největší rozmach spadá zejména do třicátých let dvacátého století. Pasáže jako obchodní prostory jsou ale poměrně specifické, většinou protínají budovu, fungují tedy i jako průchody a jakoby mimoděk využívají partery a další patra k obchodním účelům. Oproti klasickým obchodním domům vynikají svou specifickou atmosférou a rafinovaností, s jakou cílí na zákazníky.

My se ale dnes podíváme na zoubek stavbám vystavěným zcela pro obchodní účely, které svou funkci hrdě přiznávají a svým zákazníkům vycházejí vstříc. Když pomineme prodejní prostory v parterech obytných domů, udává se jako jedna z prvních ryze obchodních staveb v Praze Haasův obchodní dům. Ten bychom našli v ulici na Příkopech, od roku 1871. Byla to stavba malá co do rozměrů prodejní plochy, ale o to význačnější, co se týče věhlasu mezi pražským obyvatelstvem.

Již v roce 1904 ale vzniká budova, která Pražany naprosto ohromila! Ve Vodičkově ulici je v plném proudu stavba obchodního domu U Nováků. Jak hlásá dobový tisk i reklama, zde seženete naprosto vše, po čem Vaše srdce prahne. Dům U Nováků se stává novým fenoménem nejen kvůli počtu obchodů. Celý dům je pavučinovitě protkán řadou pasáží ústících do přilehlých ulic a uliček. Kromě množství krámků s nejrůznějším zbožím zde naleznete také kavárny, bary a restaurace a místo žije jako nerušený včelí úl. O několik let později vzniká na místě okolních parcel slavný palác Lucerna, jehož pasáž navazuje právě na Novákovy slavné pasáže, čímž je zprůchodněn celý blok Vodičkovy ulice.

Nedaleko Staroměstského náměstí v Celetné ulici nalezneme další příklad, z doby o něco pozdější. Jedná se o dům U Černé Matky Boží od Josefa Gočára. Ten si zde na místě staršího domu nechal vybudovat obchodník František Herbst. Pan Herbst pověřil projektem tehdy mladého architekta roku 1911 a o necelé tři roky později byla stavba hotova. Dnes zde obchody sídlí již pouze částečně – zachován byl prodejní parter s obchodem Kubista. V minulosti se obchodní plocha nacházela i v dalších patrech.
Více o domě U Černé matky boží si můžete přečíst zde.

O něco dál v Celetné ulici stojí další projekt Josefa Gočára. Jedná se o stylově čistou budovu v pozdním funkcionalistickém stylu z let 1933-34. Dnes je zde muzeum voskových figurín, v dobách dřívějších se zde nacházela jedna z prodejen firmy Baťa, což dodnes dokládají zaoblené prosklené vitríny v přízemí a velkorysý vstup připraven pojmout davy zákazníků. Dnešní využití je tedy poměrně smutné, tak jako většina obchodů a provozoven v těchto místech, cílí zejména na turisty. K firmě Baťa se ale dnes ještě vrátíme.

Ovšem než se k ní dostaneme, stojí za zmínku připomenout jiné věhlasné obchodní impérium. Značku Brouk a Babka, která pomyslně dlouho kralovala (nejen) v Praze.
Dva zakladatelé založili svou firmu již v roce 1908 a specializovali se zpočátku na prodej drobných domácích potřeb, postupně se jejich sortiment rozrůstal do všech směrů a tak záhy prodávali též oblečení, látky, galanterii i sportovní vybavení. Již po dvou letech musel pan Josef Babka ze zdravotních důvodů společné podnikání ukončit a tak Bohuslav Brouk musel ve svých obchodních aktivitách pokračovat na vlastní pěst…

Již od počátku se mu ale nebývale dařilo a svůj první obchod si otevřel na Letné. Zakrátko byly tyto prodejní prostory malé a tak otevírá další prodejnu v téže čtvrti.
Přelom ale přišel v roce 1939, kdy otevírá podnik Bílá Labuť na Poříčí od architektů Hrubého a Kittricha. Firma Brouk a Babka dospěla tak daleko, že na našem území vybudovala celou síť prodejen, které sídlili zejména ve velkých městech (Liberec, Brno, Ostrava…). Zajímavostí je, že se vždy jednalo o velmi moderní stavby od mladé generace architektů.

Bílá Labuť, vlajková loď imperia Brouk a Babka byla v době svého vzniku velmi moderní obchodní dům. Disponovala eskalátory, potrubní poštou či například dětským koutkem. Bohuslav Brouk vydával i tištěné katalogy zboží, které si mohli zákazníci objednat poštou stejně jako zboží v nich inzerované. Je pozoruhodné, že Brouk již v té době nabízel zboží na splátky. Bohužel se datum otevření obchodu již kryje s událostmi počátku druhé světové války, která klepala na dveře. Broukův úspěch byl tedy na čas poznamenán. Po válce byly prodejny společnosti Brouk a Babka znárodněny.
Více o Bílé Labuti zde.

O celé desetiletí dříve vzniká Baťův obchodní dům na Václavském náměstí. Začátek podnikání Tomáše Bati se datuje ještě do konce devatenáctého století, kdy se svým bratrem začal šít boty ve Zlíně. Ve dvacátých letech ale bylo již více než jasné, že tento pevný zásadový muž má před sebou velkou budoucnost. Vždyť jeho cíl – vybudovat síť prodejen s obuví – byl jasný již v oněch dobách. Jak víme, nakonec se mu to beze zbytku povedlo. Něco takového jako Baťovo obchodní impérium bylo do těch dob v našich končinách nevídané. Součástí sítě poboček byly i pražské obchody, z nichž je nejznámější ten na Václavském náměstí.

Byl slavnostně otevřen 4. prosince 1929 jako Palác služeb a dům obuvi firmy Baťa. Kromě prodejny byste v několika prodejních etážích nalezli také správkárnu obuvi či bufetové občerstvení v nejvyšším patře. Autorem tohoto funkcionalistického pokladu není nikdo jiný než architekt Ludvík Kysela (uvádí se také spolupráce architekta F. L. Gahury z Baťova projekčního oddělení, což je více než logické). Co se týká vybavení objektu, bylo použito to nejmodernější řešení. Kromě inovací jako jsou potrubní pošta a jezdící schody pro zákazníky bychom zde nalezli i výtahy – mimo jiné zde byl instalován vůbec první „vysokorychlostní“ výtah v ČSR. Jednoduchou skleněnou fasádu doplňovala také sezonní neonová reklama a slavné heslo firmy: „Náš zákazník, náš pán.“

Sluší se ale ještě na chvilku vrátit k architektovi budovy. Ludvík Kysela má v okolí Václavského náměstí realizací totiž hned několik. Nelze se nezastavit u dalšího obchodního domu hned v sousedství Baťova paláce – u obchodního domu Lindt, kterým dodnes vede pasáž na Jungmannovo náměstí. Ten pochází přibližně ze stejného období (1925-27), což reflektuje i jeho fasáda, která je v podobných formách jako Baťova prodejna, jen je možná o trochu více ovlivněna konstruktivismem.

Další realizací poblíž je dům pro podnikatele Stýbla s legendární pasáží Alfa. Dnes je budova vylidněná a vyklizená, ale v dobách největší slávy čelila náporu diváků jak z kina Alfa, které se nacházelo zde v suterénu, tak z nedalekého divadla Semafor.

Do stejného období spadá ještě několik dalších staveb, namátkou se jedná o budovu obchodního domu Ara (Perla) na Jungmannově náměstí či nedaleký obchodní dům Te-Ta s dnes unikátně dochovaným typografickým poutačem nad vchodem. Budovu Te-Ta financoval Arthur Meissner, který na stavbu oslovil duo pražských německých projektantů Ernsta Muhlsteina a Victora Furtha.

Bohužel jako u veškeré další architektury je i zde kontinuita násilně přeseknuta válkou. Po válce již vstupujeme do naprosto odlišné tržní situace, čemuž se bude přizpůsobovat i vzhled a účel nově budovaných obchodních svatyní.

V čtyřicátých a padesátých letech na tomto poli moc velikánů nevzniklo. Co se ale událo, bylo založení dárkového obchodu, tzv. Darex, se zahraničním, zejména západním sortimentem. Darex sídlil v dolní části Václavského náměstí v budově z konce devatenáctého století. Dnes bychom tam stavbu našli také, ale je notně přestavěna a dokonale zhyzděna nástavbou z roku 1995, která nerespektovala původní projekt.

Po měnové reformě v roce 1957 se reformoval i Darex na jednu z nejslavnějších značek socialismu – Tuzex (zkratka z tuzemského exportu). Tuzex měl v Praze hned několik prodejen, například ve Štěpánské ulici, Krymské, na rohu Spálené a Vodičkovy, či na Tylově náměstí. Poslední jmenovaná se specializovala zejména na prodej zahraničního alkoholu a kuřiva.

Co se týká nabídky zboží obchodů Tuzex, myslím že netřeba představovat. Jednalo se veskrze stále o zboží zahraniční, většinou nedostatkové, či jinak nedostupné na pultech „běžných“ socialistických obchodů. Prodejny byly určeny tak říkajíc pro „vyvolené“. Nakupovat se v nich totiž nedalo za československé koruny, ale za valuty zahraničních měn či tuzexové poukázky – lidově „bony“. K těm neměl přístup jen tak někdo (v zahraničních měnách dostávali na účet výplatu zejména diplomaté, či jiní pracovníci, co pobývali za hranicemi státu) a tak čile vzkvétal černý obchod, kdy se bony nakupovaly od překupníků, tzv. veksláků. Mezi veksláky začínalo i mnoho porevolučních byznysmenů.

Tato překupní činnost byla sice v tehdejším Československu nezákonná, ale byla víceméně tiše tolerována a jen občas došlo k nějakému většímu zátahu na překupníky.

Za bony se většinou kupovalo zboží, jež byste v obchodech hledali marně. Zejména se jednalo o kosmetiku a hygienické potřeby pro ženy, parfémy, elektroniku či oblečení západních značek. Jistě si vzpomenete, buď na své mládí, a nebo na různé historky, kterak se mládež na svých rodičích dožadovala koupě „riflí“ či kazetových magnetofonů. Mít totiž takovou věc, rovnalo se povýšit mezi vrstevníky do žádaného sociálního statutu. Ve zkratce: v „džísce“ z Tuxezu s cigaretou západní značky jste byl tenkrát pro někoho opravdový frajer :), což ovšem nebylo levné…Za luxus a výlučnost se zkrátka platí a platilo…Samozřejmě tomu všemu nahrávala doba věčného nedostatku komodit a také velmi podobné zboží v obchodech.

Je nutno říci, že stejně jako my jsme měli Tuzex, naši socialističtí sousedé měli také své odnože, které fungovaly na stejném principu. Bylo to vlastně jednoduché, primárně šlo o to nenásilně dostat zahraniční měnu z oběhu od obyvatel tak, aby jí mohl disponovat stát. Což se beze zbytku dařilo, roční obraty Tuzexu byly v milionech dolarů.

Podnik se snažil udržet i po porevolučním otevření trhu, ale v rivalitě nových a nových značek působil spíš ryze nostalgicky. Krátce ještě fungoval v letech 2006-2012 jako cestovní agentura. Nyní je ale značka Tuzex opět předmětem jednání a tak se možná dočkáme i nějaké dílčí obnovy.

V příštím pokračování článku se přesuneme již do let šedesátých…těšte se za týden!

Zatím nám do komentářů můžete psát o dalších obchodech, kam jste rádi chodili nakupovat či co vysněného jste si jako mladí přáli z Tuzexu a zda se Vám poštěstilo to vlastnit…Pokud disponujete fotografie z nákupů v Kotvě, Máji, či dalších obchodních domech a rádi byste je našli v příštím článku, můžete je zasílat s krátkým komentářem na katerina.rackova@prahaneznama.cz. Nejlepší zveřejníme.

Na shledanou za týden…