Na kopci na místě zvaném Na Větrově se již od poloviny čtrnáctého století tyčí kostel zasvěcený svatému Apolináři. Stejný název dostala i budova porodnice, která zde byla postavena jako první v Praze. Tento rok slaví neuvěřitelných sto čtyřicet let od svého vzniku. A pozornost vzbuzuje nejen svým účelem, ale také romantickým neogotickým zjevem. Pojďme se na ni podívat blíže.

Shodný název s nedalekým kostelem není pouhá náhoda. Historie těchto dvou objektů je totiž vzájemně propojena. Předtím než zde byla postavena zemská porodnice, se zde nacházela porodnice veřejná. Ta sídlila v kanovnickém domě s číslem popisným 447, nedaleko kostela, a fungovala od roku 1789. Většinou zde rodily chudé matky, ale také ženy, které si přály zůstat v anonymitě. Součástí domu byl i nalezinec, kde nebohé matky mohly své děti odložit. Postaraly se o ně sestry boromejky.

Postupem času ale přestávalo zázemí kanovnického domu dostačovat, nejen kapacitou, ale také nevyhovujícími hygienickými podmínkami. Mnoho rodiček umíralo po porodech na infekce. K porodním účelům byly pronajímány i okolní budovy a situace se stávala neúnosnou. V roce 1861 bylo rozhodnuto o převedení bývalého nalezince do státní správy. Posléze na popud hraběte Františka Thun Hohensteina Zemský výbor rozhodl o stavbě nové Královské české zemské porodnice s potřebnou kapacitou a adekvátním hygienickým zázemím. Co se týče kanovnického domu, ten na svém místě stále stojí, pouze trochu změnil účel. Dnes slouží jako klinika pro léčbu závislostí.

O podobě a standardech nové nemocnice se jednalo od roku 1862. Pro stavbu bylo vybráno místo v bývalé Herzogově zahradě. Lehkou ironií osudu je, že zde dříve stával dům zvaný „U Herodesa“. Bylo plánováno, že nemocnice kapacitně zvládne pokrýt tři tisíce porodů ročně, a aby se zamezilo šíření všech infekcí, byly za povrchový materiál zvoleny neomítnuté cihly. Tenkrát se totiž věřilo, že infekce se drží ve vrstvách omítky, a cihly tak tomu měly zabránit. Tento nesmysl byl sice po čase vyvrácen, nicméně právě jemu vděčíme za podobu porodnice, jak ji známe.

Projekt byl svěřen architektovi Josefu Hlávkovi, který vlastnil prosperující stavební společnost, která v Praze a okolí do té doby postavila přes sto padesát staveb. Ač byl vybrán takto zkušený podnikatel, v průběhu stavby došlo k více než dvojnásobnému navýšení předpokládaných nákladů. Stavba porodnice se tedy výrazně prodražila. Josef Hlávka je autorem unikátního dispozičního řešení budovy. Pavilony jsou postaveny na půdorysu čtverce a jednotlivá křídla jsou rozmístěna kolem vnitřního nádvoří se zahradou. Tento půdorys vychází z dispozic středověkých klášterů s rajským dvorem pro meditaci, zde je však použit i s ohledem na hygienická hlediska. Jednotlivé trakty pavilonů je totiž možno uzavřít a zabránit tak šíření jakékoliv nákazy. Vzorem pro tento projekt byly nemocnice po celé Evropě, které Josef Hlávka, než se do navrhování pustil, zevrubně prozkoumal.

Stavba zemské porodnice byla započata v roce 1867 a trvala do roku 1875. Náklady se z předpokládaných 400 000 zlatých za tu dobu zvýšily na 900 000 zlatých a vnitřní vybavení bylo vyčísleno na dalších 101 000 zl. V dubnu roku 1875 byla Královská česká zemská porodnice a nalezinec slavnostně uvedeny do provozu a ke konci měsíce se zde narodila první holčička.

V době otevření nemocnice zde nebylo mnoho personálu. O chod celé porodnice se starali tři profesoři, šest asistentů a tři porodní báby. Počet opatrovnického personálu se pohyboval kolem třiceti lidí. Dále tu byl pomocný personál, který zahrnoval kuchařky, pradleny, posluhovače, zřízence, nádeníky, hlídače a další. Zajímavostí je, že se zaměstnanci dělili na zemské a státní.

Od počátku zde sídlily tři kliniky: lékařská, porodnická a babická, která se, jak název napovídá, specializovala na školení porodních bab, které byly tenkrát velmi důležitou součástí lékařské porodní a po porodní péče. Roku 1883 se porodnice stala také sídlem dvou lékařských fakult Univerzity Karlovy (české a německé).

V témže roce bylo také zrušeno takzvané tajné oddělení porodnice. Jednalo se o budovu s jedním vchodem, do kterého povětšinou vcházely zahalené dámy a slečny z nejvyšších kruhů. Ty zde rodily v naprosté anonymitě, samozřejmě za adekvátní cenu služeb a nezřídka zde své děti také odložily. Po zmíněném roce se z tohoto oddělení stalo platební.

Součástí komplexu byla kromě porodních oddělení a lékařských pokojů také knihovna (dříve hovorna) a kaple Sv. Kříže nad vchodem v patře. V roce 1902 byla kaple nově vyzdobena nástěnnými malbami, jejichž autory jsou Adolf Liebscher a Adolf Kőrber. Již o dva roky dříve byl v porodnici zrušen důmyslný větrací systém, protože se ukázalo, že již nevyhovuje soudobým hygienickým standardům. Pro nalezinec byly vyhrazeny dvě budovy stavěné od roku 1875 do roku 1902. V roce 1922 byly k budově přistaveny prádelny a také kuchyň.

Původní vnitřní vybavení bylo zejména dřevěné. Postupem času bylo nahrazováno lépe udržovatelnými, omyvatelnými povrchy. Již po roce 1883 došlo k odstranění dřevěných podlah, a to v souvislosti s tetanovou nákazou, jež málem přerostla v epidemii. Po této zkušenosti byly položeny kamenné podlahy, stěny získaly hygienický nátěr a vyměněna byla i část mobiliáře. Součástí těchto opatření bylo také vybudování izolačního pavilonu.

Po vyhlášení nového státu v roce 1918 byla porodnice přejmenována na Zemskou porodnici a ústav pro péči o dítě v Praze a po čtyřech letech bylo zrušeno babické oddělení. Po skončení druhé světové války zaniká německá sekce kliniky.

Při americkém náletu 14. února 1945 byl objekt částečně poškozen, to si vyžádalo rekonstrukci, která proběhla v padesátých letech. Součástí této „rekonstrukce“ bylo i znepřístupnění nemocniční kaple. Znovuotevření se dočkala až v roce 1997 za účasti památkářů, kteří dohlédli na šetrnou obnovu prostor. Nyní je tedy kaple opět k dispozici, nejen nadcházejícím rodičkám. V témže roce sem byla umístěna i busta architekta, mecenáše a politika Josefa Hlávky od sochaře J. Mařatky.

I dnes je porodnice mezi rodičkami velmi vyhledávaná. Pyšní se nejen dlouho tradicí, ale v současnosti také nejmodernějším vybavením a zkušenými zdravotníky. Již v době svého vzniku byla tato porodnice jedna z největších a nejmodernějších v Evropě. Původní plánovaná kapacita byla tři tisíce porodů ročně, nyní se však v Apolináři každý rok narodí průměrně kolem čtyř a půl tisíce dítek. A to je opravdu úctyhodné číslo.

Až vás tedy okolnosti zavanou do těchto končin, neváhejte si připomenout architektonický unikát od Josefa Hlávky. Nejen porodnice, ale i její okolí má úžasnou, tajuplnou atmosféru…

(Zdroje fotografií: archiv Petra Rysky, starapraha.cz, brutblogspot.com, praguecityline.cz, asorkd.cz, fast10.vbs.cz, vfn.cz)