Dnešní příspěvek je trochu odlišný. Tentokráte se kromě architektury zaměřím také na typicky pražský kolorit pozdních třicátých a čtyřicátých let. Řeč je o tzv. potápkách, někdy také páscích. Tak se přezdívalo členům specifické subkultury, která se vyznačovala velmi nonkonformním zjevem, výstřední mluvou, ale hlavně zálibou v divokém tanci na swingové nebo jazzové rytmy. Pro okolí byli tito nezávislí mladí lidé někdy chuligány, jindy terčem posměchu. Horší to bylo za protektorátu, okupace a komunistického režimu, kdy byly potápky a páskové značně perzekuováni ze strany státní moci.

Pamětníci uvádějí, že tato kultura vznikla na prahu čtyřicátých let minulého století, její kořeny ale sahají pravděpodobně hlouběji, až do první republiky. Nejprve byli tanečníci posměšně nazýváni potápkami, později byl tento název nahrazen drsnějším termínem pásek. Jejich dámské protějšky byly bedly, podle oblíbeného klobouku, někdy se jim říkalo kristýnky. Název potápka pochází od jedné typické swingové figury, kdy tanečníci skloní rameno a tělem se jakoby ponoří, aby se po chvíli vynořili o kus dál v sále. Okolí považovalo tento druh tance za velmi nezvyklý, až nezřízený, neboť taneční páry se při něm nedržely, jak tomu bylo všeobecně zvykem, a navíc prováděly netypické figury a rozhazovaly rukama a nohama do všech směrů. Jak pobuřující…

Typickým oděvem potápek byly úzké kalhoty doplněné pestrobarevným sakem ve tvaru „flašky“ a nápadnou kravatou. Někdy byly tyto kravaty pestře pomalovány. Nalezli byste na nich nejrůznější motivy, od značek zahraničních cigaret přes pestrobarevné ornamenty až po erotické motivy. Důraz byl kladen i na obuv. Pánové nosili vyšší boty se zvýšenou podrážkou, někdy byly do podrážky zavedeny i žárovky, které signalizovaly, na kterou stranu se jejich majitel právě chystá zabočovat. Dámy byly oděné do krátké sukně, většinou doplněné znuděným výrazem majitelky s cigaretou v koutku úst. Celkový vzhled byl samozřejmě korunován účesem. Dámy nosily buď extravagantní rozcuch nebo různé formy ležérně proplétaných drdolů. Pánové měli na hlavě buď „havla“ nebo „emana“, delší vlasy uprostřed měli rozcuchané a ztupírované, kratší po stranách přihlazené. Některým nechyběla vzadu na hlavě typická rulička z delších vlasů, úhledně stočená na prostředku. Název „eman“ prý vznikl od jména pražského holiče Emanuela Kodyma, který byl svého času jediným v Praze, kdo se nezdráhal mladé pány takto ostříhat. Mezi potápkami a pásky se tedy stal legendou.

Potápky a bedly se scházeli na mnoha místech Prahy. Zejména v tančírnách, kabaretech a nejrůznějších zábavách. Vyhlášeným podnikem této kultury byla zejména Lucerna na Václavském náměstí a také budova orchestru Karla Vlacha ve Vinohradské ulici. Na obou místech se potápky a bedly oddávaly bujaré zábavě až do brzkých ranních hodin. Po vydatném spánku byly od odpoledních hodin k spatření v přilehlých kavárnách, kde nonšalantně koketovali a svým typickým slangem diskutovali nad mnohými tématy. Říká se, že většinou patřily k tzv. „zlaté mládeži“, k lidem, kteří nemuseli pracovat a jen si užívali. Samozřejmě to tak nebylo u všech.

Okolí značně pobuřovala i zmíněná mluva. Používali výrazivo jako „to žeru“, „to baštím“, když se na party dostali do alkoholového opojení, prohlásili „sem se sťal“, při placení se pak používala „kila“. Některé výrazy, které potápky vymyslely, se udržely až dodnes, jako třeba oblíbené „hustýý“. O tomto slangu vyšlo v dobových periodicích mnoho článků a potápkám a bedlám zde bylo většinou spíláno za zneuctívání krásného jazyka českého. Někdy i mnohem hůře. Teď už ale – slovy potápek – poswinčíme na Trafáč (Václavské náměstí, odvozeno od Trafalgar Square) k hustý budově, která je fakt nátěr. K líhni potápek – paláci Lucerna.

Palác Lucerna vznikal již od roku 1907 a v několika etapách byl stavěn až do roku 1921, kdy byl slavnostně otevřen. Říká se, že název mu vymyslela manželka stavitele, když nad prvními architektonickými plány vydechla, že jí připomínají právě lucernu. Slavné jméno bylo na světě!
Tento rozměrný stavitelský počin má na svědomí dědeček našeho exprezidenta Vácslav Havel. Vácslav Havel byl velkým stavitelem, jenž na mapě Prahy zanechal výraznou architektonickou stopu. Nejprve vytvářel zejména činžovní domy, několik jich postavil na Rašínově nábřeží a také v Myslíkově ulici. Většinu z nich ale před rokem 1907 prodal, a to právě proto, aby mohl financovat své životní dílo – Lucernu.

Lucerna je unikátní nejen svou rozlohou či slavnou historií, ale také specifickou konstrukcí. Známý stavitel mostů Stanislav Bechyně, který se na stavbě také podílel, zde jako hlavní nosný prvek použil železobetonový skelet. Bylo to u nás vůbec poprvé. A nezvyklé to bylo i ve světovém kontextu, do té doby se totiž používal spíše na budovy továren. Díky této konstrukci mohl vzniknout Velký sál Lucerny, který sahá přes celá tři patra a pojme přes tři tisíce lidí. Dalším unikátem je prosklená pasáž procházející napříč celým komplexem. Kromě Velkého sálu zde vzniklo také kino, které funguje dodnes. Nacházela se zde i čajovna, tematicky laděna do japonského stylu. Založil ji cestovatel Joe Hloucha. Čaj tam servírovaly krásné dívky v japonských kimonech. Krom toho Lucerna poskytovala také bydlení, sídlily tu nejrůznější obchody a dokonce i fotografický ateliér.

Dnes si v souvislosti s palácem Lucerna vybavíme zejména plesy, společenské akce a také sochu obráceného koně, na němž sedí svatý Václav. Tu sem umístil poněkud kontroverzní umělec David Černý na základě dohody s nynější majitelkou Dagmar Havlovou (jedná se o švagrovou Václava Havla). Dohoda zní, že zde bude plastika viset do té doby, dokud nebude v Čechách obnovena konstituční monarchie. Smutnou skutečností je, že si tvůrce Lucerny své životní dílo příliš neužil. Václav Havel totiž zemřel několik málo měsíců po slavnostním otevření paláce. Jeho ambiciózní projekt si ale tak či onak zaslouží náš velký obdiv.

A co se stalo se subkulturou potápek, pásků a bedel? S nástupem druhé světové války se dostali do hledáčků nejen naší, ale i německé policie, která jednotlivé „výtržníky“ a „chuligány“ vyváděla z parketu a některé akce přímo rušila. Ani komunistický režim jim nijak nepřál, a tak tito svobodomyslní výstředníci postupně vymizeli. Časy se holt mění, staré mizí a nové přichází. V šedesátých letech se na scéně objevuje fenomén Beatles a o novou módu je postaráno. Ozvěny potápek ale nalezneme přinejmenším v několika českých filmech, nejvýrazněji asi v Šakalích létech, kde Martin Dejdar představuje právě typickou potápku.

A jen tak na okraj… Česká ornitologická společnost vyhlásila rok 2015 za rok ve znamení potápky černokrké… Zavzpomínat na zmíněnou subkulturu se tedy notně nabízelo:) Vzpomínat můžete i se mnou, do komentářů napište, zda potápky a pásky pamatujete, či kde všude po Praze je mohl člověk potkat…

Závěrem lze říct, že mladí lidé byli svérázní a plni energie vlastně vždycky, a je to tak jen dobře…

/Fotografie: qool.cz, stylesurfin.cz, filmavideo.cz, ualresearchonline.atrs.ac.uk, chovzvirat.cz/