Není tomu dávno, co skončila světová výstava Expo v Miláně. Samozřejmě zde nemohl chybět český pavilon. Může nás hřát u srdce, že jeho autoři za něj získali bronzovou medaili za architekturu. O to krásnější je, že toto ocenění nebylo první. Za dobu fungování výstav Expo jsme jich nasbírali několik, ať už za architekturu, design či například ztvárnění představení Laterna Magika.

Pojďme spolu nostalgicky zavzpomínat na skvělou architekturu, která reprezentovala nás i jiné státy na světových výstavách. V tomto článku přestavuji průřez všemi výstavami od jejich počátku až do pádu železné opony.

Tradice světových výstav vzniká již roku 1851, ale pojmenování expo se začalo používat až v roce 1937, a to víceméně neoficiálně. Oficiálně byl název přijat teprve v roce 2000. Již první výstava v Anglii zaznamenala fenomenální úspěch u diváků. V londýnském Hyde parku byl totiž tehdy představen slavný křišťálový palác od Josefa Paxtona. Ten na poli architektury způsobil učiněnou senzaci, protože byl celý tvořen jen litinovou konstrukcí a skleněnou výplní. Ne náhodou tento svatostánek kultury připomínal obří skleník, Joseph Paxton byl totiž původně zahradní architekt. Dnes již palác nestojí. Po skončení výstavy byl přesunut do Sydenhamu, kde postupně chátral. V roce 1936 ho zachvátil požár, po němž již nebyl obnoven.

Křišťálový palác každopádně nastolil trend světových výstav – využívat průkopnickou architekturu a vystavovat ten nejlepší design.

První světová výstava, které se účastnily naše země, se konala roku 1889 v Paříži. Náš pavilon reprezentující tehdy ještě Rakousko-Uhersko navrhli architekti Jan Koula a Josef Fanta. Hned tato první účast byla korunována úspěchem, a to zlatou medailí za architekturu.

V roce 1904 jsme se podíleli na výstavě v Saint Louis. Tentokrát nás reprezentovala budova v secesním stylu od Jana Kotěry, ne nepodobná té, kterou navrhl pro výstavu Augusta Rodina v Praze roku 1902. Jistou střídmostí již však avizovala nastoupenou cestu k moderní bezozdobné architektuře.

Další světová výstava přichází již v čase, kdy se Československo stalo hrdou samostatnou republikou. Spadá do roku 1922 a koná se v Riu de Janeiru. Zde se naplno mohly projevit naše národní tendence nejen v architektuře. Podoba našeho pavilonu vycházela z tradičních forem venkovské architektury. Byl zde jasný vliv touhy našich architektů najít specifický „národní sloh“. Hrdý pavilon tenkrát navrhl Pavel Janák a podobou trochu připomínal jeho pardubické krematorium.

O pár let později přichází na scénu Paříž, která v roce 1925 hostí výstavu již podruhé. Náš pavilon sice zpracoval velký architekt Josef Gočár, přesto ale nemohl, jako většina ostatních pavilonů, konkurovat dvěma hlavním tahounům výstavy. První z nich byl konstruktivistický stánek od Kontantina Melnikova za SSSR. Ten se stal předlohou mnoha architektonických realizací na mezinárodní úrovni a v podstatě rozšířil konstruktivistické tendence i mimo Rusko. Druhou famózní stavbou byl Le Corbusierův pavilon Le Esprit Noveau předjímající „mezinárodní styl“.

Po této progresivní výstavě přichází na řadu Barcelona a rok 1929. Její koncepce udělala čáru přes rozpočet mnoha architektům, neboť vše bylo situováno do rozsáhlého komplexu v historizujících formách, a každá země tak měla svou expozici pouze uvnitř. Tento fakt kopíruje vývojovou křivku světové architektury, kdy po několika letech hledání nových forem se část architektů vrátila zpět k historizujícímu tvarosloví. Nicméně i přesto zde byl vystaven proslulý německý pavilon od Ludwiga Miese van der Rohe, který působil hned od počátku senzaci. Pavilon byl sice po výstavě demontován, ale neutuchající obdiv vedl k tomu, že v roce 1983−86 vznikla jeho autentická kopie. Nás zde zastupoval Richard Klenka rytíř z Vlastimilu, jemuž konzervativní duch výstavy vyhovoval lépe než české avantgardě.

Osudný rok 1933. Hitler se dostává k moci a světová výstava se přesouvá do mekky výškových budov – do Chicaga. Náš pavilon staví architekt Kamil Roškot a Němci získávají fanoušky se vzducholodí Zeppelin.

V roce 1935 se koná světová výstava poprvé v Bruselu. Antonín Heythum zde vytváří tvarově čistou expoziční budovu tvořenou převýšenou halou a nižším ochozem, do kterého se z ní vstupovalo. Dočasnost této stavby vedla architekta k použití převážně dřevěné konstrukce.

Rok 1937. Opět Paříž. Československý pavilon je vidět mezi ostatními na míle daleko. Přitahuje davy diváků. Je naprosto unikátní svým futuristickým vzhledem. Dal by se přirovnat až k architektuře high-tech. Autorem je Jaroslav Krejcar ve spolupráci s Bohuslavem Soumarem a Zdeňkem Krejčířem, na interiérech spolupracoval i grafik Ladislav Sutnar.

Pak už bohužel události nabírají rychlý spád. Přichází rok 1939 a okupace našich zemí německými vojsky. Expo bylo plánováno do New Yorku, kde také výstavní výbor od roku 1938 pracuje na československém pavilonu. V momentě osudné události však jakékoliv přípravy ustávají. Pavilon zůstal nedokončen. Členům výstavního výboru byl v USA nabídnut azyl, který všichni přijali. Mezi nimi například i L. Sutnar s chotí.

V době řádění druhé světové války pochopitelně nikdo náladu organizovat světovou výstavu neměl, též odstraňování jejích následků si vynutilo mnohaletou pauzu. První poválečná výstava tak přichází až s rokem 1958. Koná se v Bruselu a minulé události reflektuje již samotným názvem výstavy – Lidštější svět. Pro nás má slovo Brusel pořád specifický nádech. Nostalgie a hrdosti. Mlhavě si pamatujeme obrovský úspěch, který jsme zde zaznamenali s naším designem a architekturou. Naše úsilí bylo oceněno nejvyšším ohodnocením – Zlatou hvězdou. Zohledněno bylo zejména použití moderních technologií (ocelová kostra pavilonu v kombinaci s velkými skleněnými plochami), ale také výběr exponátů. Sousloví „bruselský styl“ je pojmem do dnešních dní. Další lahůdkou této výstavy byla originální stavba Atomia, z československé produkce vynikala Laterna Magika, dílo režiséra Alfreda Radoka.

Pavilon sestával ze dvou částí. Strohého kubusu větší haly a organicky tvarované restaurace. Autory byli František Cubr, Josef Hrubý a Zdeněk Pokorný. V roce 1959 tehdejší vláda rozhodla o přenesení obou staveb do Prahy. Byly pro ně vybrány krásné parcely v centru Prahy – hlavní pavilon byl umístěn do Královské obory, respektive na dnešní Výstaviště, restaurace pak na Letnou. Pavilon bohužel v roce 1991 do základů vyhořel, ale bývalá restaurace je na Letné stále. Smutné je, že dlouho chátrala a neměla využití a nakonec byla odprodána soukromému majiteli. Dnes jsou v této unikátní budově kanceláře.

Krásná éra úspěšných výstav pokračuje rokem 1967. Za místo konání je zvolen kanadský Montreal a účast byla opravdu enormní, jak z řad návštěvníků, tak ze strany vystavujících států. Architekti Miroslav Řepa a Vladimír Pýcha prý dlouho nevěděli, jaká přesně bude náplň našeho pavilonu, a tak se snažili vytvořit co nejuniverzálnější projekt. Nakonec expozice předváděla historické bohatství našich zemí a půvab středověkých uměleckých památek. Představen byl také speciální projekt Kinoautomat, interaktivní filmové přestavení, u kterého mohli diváci svým rozhodnutím ovlivňovat děj. Pavilon byl po skončení výstavy prodán a převezen do Newfoundlandu, kde dnes slouží jako kulturní centrum.

Expo 1970 v Osace bylo pojato minimalističtěji. Příprava výstavy totiž probíhala v době Pražského jara a vpádu vojsk Varšavské smlouvy do naší vlasti. Autorům pavilonu Aleši Jenčekovi, Vladimírovi Pallovi a Viktoru Rudišovi nebylo kvůli politické situaci umožněno vyjet do zahraničí, a tak svoje dílo naživo nikdy neviděli.

A blížíme se do finále. Poslední předrevoluční Expo, kterého jsme se samozřejmě také zúčastnili, se konalo v roce 1986 ve Vancouveru. Zde jsme získali velké pole působnosti. Kromě stavby našeho státního pavilonu byli naši architekti pověřeni vyprojektováním pavilonu zachycujícího historii a budoucnost dopravy. Oba působily trochu eklektickým dojmem, jako by už předjímaly nadcházející divoká devadesátá léta zasažená postmodernou.

Touto poslední předrevoluční výstavou dnes výčet uzavřu. Zbytek náleží již k nedávné historii. Nutno říci, že si zatím s našimi moderními pavilony nevedeme vůbec špatně. Máme za sebou jedinečnou architektonickou minulost, jak dokládá i naše hlavní město.

A ještě jedno poučení z výstav Expo. Nebojme se moderní architektury. Kvalitní a nadčasové stavby se nemusejí vylučovat s historickou zástavbou. Musí se jen vzájemně respektovat. Což platí ostatně i o lidech…

Zdroje fotografií: pavilon-expo2015.cz, kokino-home.blogspot.cz, rubens.anu.eu.au, archtravel.com, thecamelhouse.org, fastcodesign.com, cmog.org, expo58.blogspot.com/