Karlín prošel za dobu své existence nesčetnými proměnami. Tak jako u většiny ostatních čtvrtí se jeho historie odvíjí od raného věku českých dějin. První zmínka pochází již z roku 993, kdy je uveden mezi pozemky Břevnovského kláštera. Ten založil Boleslavem II. pro benediktinské mnichy. Postupně se v jeho držení vystřídaly i další řády. Za Přemysla Otakara I. nahradili benediktiny preferovaní němečtí rytíři, později toto území přechází do majetku řádu Křižovníků s červenou hvězdou, řádu založeného sv. Anežkou.

Za Karla IV. tady vyrůstaly rozsáhlé vinice s hospodářskými staveními, tak jak tomu bylo i na dalších místech Prahy. Vinné révě se poměrně dařilo, než byly vinice a sady několikrát rozvráceny a vypleněny cizími vojsky. Další neblahé události postihly Karlín za doby řádění husitů. Čtvrť se nevyhnula ani četným přírodním katastrofám, zejména povodním. Ta první mohutná udeřila již v roce 1432 a v dalších staletích jich následovalo ještě několik. Povodeň v roce 1890 měla tak ničivý dopad, že strhla pět pilířů Karlova mostu a celé nynější Staroměstské náměstí bylo pod vodou. Právě na ni nalezneme odkaz i v Karlíně před Invalidovnou, kde se nachází pomníček věnovaný obyvatelům Invalidovny, kteří se snažili zachraňovat karlínské obyvatelstvo a majetek, přičemž jich mnoho položilo život. V osmnáctém století se historie opakovala a pak bohužel ještě jednou v novodobých dějinách, v roce 2002, kdy byl Karlín velmi zasažen tzv. „stoletou vodou“.

I přes všechny ústrky se toto území pozvolna rozvíjelo, až do dnešní podoby. Karlín měl totiž v minulosti jako vůbec jediná čtvrť unikátní výsadu nazývat se pražským předměstím. S tím souvisela i specifická privilegia. Možná to bylo dáno faktem, že zde již od středověku vedla významná kupecká cesta.

Zdejší lokalitě se dříve říkalo Špitálská pole. Název odkazuje na kostel sv. Pavla se špitálem založený v roce 1504. Postupem času byl sice kostel i nemocnice zbourány, ale dobové označení se dochovalo až do roku 1817, kdy císař František I. dekretem stvrdil založení prvního pražského předměstí. V souvislosti s touto událostí také vzniká nové místní jméno – Karolinenthal, který se cca o čtyřicet let později vyvinul do zjednodušeného počeštěného Karlína. Původní německý název je odvozen od jména manželky císaře Karoliny Augusty.

Ani po novém ustanovení nenastává v Karlíně velký stavební ruch. Pozvolna vzniká několik domů ročně a čtvrť se pomalu zahušťuje. Jedná se ale stále o menší domky, doba hlavní výstavby má teprve přijít…

K události, která tomu velmi napomohla, došlo roku 1816, kdy guberniální rada František Neslinger ustanovil komisi, která měla za úkol vypracovat regulační plán pro území „Špitálska“. Za základ posloužily do té doby intuitivně vytvořené komunikace. Spolu s navržením ulic, náměstíček a parků byla také vytyčena nová pravidla zástavby. Mimo jiné bylo upozorněno na dodržení vzdálenosti 300 sáhů od městských hradeb. V těch místech nebylo záhodno stavět. Oficiálně to sice zakázáno nebylo, nicméně v platnost vstoupil předpis, že pokud by vypukla válka a bylo třeba ostřelovat z hradeb, všechny stavby ve vzdálenosti do 300 sáhů budou bez náhrady zbořeny. Za autora plánu je považován František Fischer.

První změna v regulačním plánu se udála až po dvaceti letech a pouze zvolna rozšířila karlínské území. Ve čtyřicátých letech ovšem nastává nová situace. Vzniká první vlaková linka do zahraničí, vedoucí do Drážďan. Tato dráha měla přímo protnout karlínské území, v roce 1846 je započata stavba viaduktu. Architektem stavby byl inženýr Negrelli, podle kterého je stavba také pojmenována.

V té době vzniká i okolní empírová a klasicistní zástavba. Pražští měšťané byli z bílých úhledných domků natolik uchváceni, že se pro jednotlivé ulice vžily názvy „vyhlídky“. Postupně zde také vznikají parčíky a sady s empírovými kašnami.

Jeden z nich se nacházel na místě bývalé Kautské hospody, která zde stála snad od nepaměti. Pozemek s hospodou skoupil ve dražbě roku 1787 Jan Ferdinand Schonfeld. Hospodské stavení zbořil a vybudoval zde překrásný park s výstavným letohrádkem. Stavba byla pojednána v čínském stylu a uvnitř se nacházel velký taneční sál a letní divadlo. Nebylo zapomenuto ani na občerstvení návštěvníka. K tomuto účelu jste si mohli vybrat, zda je libo kavárnu s cukrárnou, pekárnu nebo hostinec s kulečníkem.

Na okolních pozemcích, kde se dříve nacházel hřbitov, byla zřízena zahrada v anglickém stylu, kde prý byla zeleň vysázena do pravidelných útvarů zobrazujících mapu českého království, spolu se speciálně vytvořenými potůčky, které značily významné české toky. Zahrada a přilehlé okolí bylo známo pod názvem Rosenthal, nebo také Růžodol. Bohužel panu Schonfeldovi tento okrasný park neprosperoval tak, jak si představoval. O pár let později v místech parku raději vybudoval fabriku na potisk textilu, tzv. kartounku. Jeden z prvních průmyslových podniků v Karlíně vůbec.

Samostatnou kapitolou karlínské výstavby je rozsáhlý barokní vojenský areál, který zde vznikal od roku 1731. Plány na jeho výstavbu ale spadají mnohem dále do minulosti. Výstavbu totiž financoval hrabě Petr Strozzi ze Schrattenthalu. Plánoval ji již od roku 1658 jako útulek pro zraněné, nemocné a vysloužilé vojáky. Sám si totiž bojem prošel ve válce s Turky a byl také zraněn. Jako předloha stavby mu posloužila pařížská Invalidovna. Rozsáhlý komplex ale mohl být financován až po smrti manželky a matky hraběte, jak vymínil ve své závěti. Evidentně se jim jeho velkorysý záměr moc nezamnouval. Ke stavbě tedy bylo přikročeno až ve třicátých letech a trvala celých šest let. Zajímavostí je, že byla realizována pouze část projektu, protože na původní plán došly záhy peníze. Projekt byl nejdříve svěřen architektovi Janu Bernardovi Fischerovi z Erlachu a poté slavnému Kiliánovi Ignácovi Dietzenhoferovi, jehož plány byly nakonec pro stavbu použity. Kolem Invalidovny se rozkládalo cvičiště pro vojáky. Součástí objektu byla kaple a také park a rozsáhlé zelinářské zahrady kolem Invalidovny.

Postup karlínské výstavby byl umožněn i tím, že na samém sklonku osmnáctého století křižovníci rozprodávají rozsáhlé pozemky, jež do té doby obhospodařovali. Většinou se na nich nacházely zelinářské zahrady a sady, kde se pěstovaly plodiny pro potřeby řádu.

V šedesátých letech devatenáctého století zde byla postavena škola a také synagoga, která dnes ale slouží potřebám českobratrské evangelické církve. Vzniká zde klášter milosrdných sester boromejek, které obnovují tradici a při kostelu zřizují i špitál pro nemocné a nalezence. Ze špitálu sv. Pavla se do devatenáctého století mnoho nedochovalo. Zbyl pouze kostelík sv. Pavla, který dlouho sloužil jako sklad nářadí pro park Rosenthal a nakonec byl v roce 1861 zbořen docela. Na jeho místě vyrostla další z továrenských budov, Bernardova továrna na stroje.

To už byl takový předvoj dalšího směřování čtvrti. Z malebného předměstíčka s klidnými zelenými zákoutími se Karlín začal řítit do průmyslového věku. Podobně jako nedaleké Holešovice. Když bylo v roce 1874 přistoupeno k bourání pražského opevnění a na jeho místě vznikaly nové stavební pozemky, už se této výstavbě nedařilo zabránit. Během třiceti let tu tedy vznikají nejrůznější tovární provozy jako houby po dešti. Nalezli byste tu továrny produkující rozličné zboží, namátkou na výrobu mýdel, olejů, svíček, galanterního zboží či například proslulý provoz Zátkových sodovkáren a pekáren, který se časem přestěhoval do Holešovic.

Postupná proměna klidné lokality v tovární čtvrť obyvatele příliš netěšila. Nejenže zde bylo hlučné prostředí, ale také se velice zhoršila kvalita ovzduší, a tak zámožnější měšťané, kteří si zde do té doby budovali svá sídla, ze čtvrti kvapem prchají. Tím se pomyslně uzavírá období vznešené empírové a klasicistní éry.

Novým módním stylem ve stavebnictví se stává záliba v používání prvků z historické architektury. Ať už románské, gotické či renesanční. Před koncem devatenáctého století tu v tomto stylu vzniká nesčetně staveb, včetně kostela na hlavním karlínském náměstí.

Kostel vznikal v době národního obrození, čemuž odpovídá i jeho zasvěcení věrozvěstům Cyrilovi a Metodějovi. O stavebním slohu, ve kterém měl být postaven, se dlouho vedly polemiky, část veřejnosti se klonila k neorenesanční podobě, část spíše k podobě inspirované románským slohem. Ten byl na našem území dříve, a podoba kostela tak měla symbolicky odkazovat k počátkům křesťanské víry u nás. Původně byl projekt svěřen vídeňskému architektovi Karlu Rosnerovi, na jehož projekt navázal Ignác Ulmann, který jej upravil do pseudorománské podoby.

Vysvěcen byl 10. června 1863, k tisíciletému výročí příchodu bratří na naše území. Výzdoba interiérů a exteriérů ale trvala mnoho dalších let.

Kromě kostela vznikají v Karlíně v polovině 19. století ještě další významné stavby. Roku 1845 je zahájena stavba kasáren pro celkem 2000 mužů. Jedná se o největší vojenskou stavbu na území Prahy. Návrh pochází z pera architekta Josefa Lanny.

V témže roce je uzavřena smlouva mezi Vratislavskou plynárenskou společností a městem o zřízení plynového osvětlení ve čtvrti (do té doby olejového). Za tímto účelem je zde postavena budova první pražské plynárny. Již o tři roky později, v roce 1847, je zásobeno plynem prvních 200 lamp. Plynárnu dnes v Karlíně již nenajdeme, po dvaceti pěti letech ustoupila další zástavbě.

Ač Karlín v devatenáctém století používal pro pojmenování lokality různá označení, jako město či předměstí, pravdou je, že dle oficiálního vyjádření úřadů v roce 1844 se jednalo o „poddanskou osadu v majetku vrchnosti“, tenkrát ještě v majetku křižovnického řádu. Karlín proto od čtyřicátých let usiloval o vlastní samosprávu, která by městské části ulehčila od některých daní. (Předtím spadal pod samosprávu Kouřimského kraje.)

Na toto téma byla v roce 1901 podána žádost císaři, který o tři roky později vydal pozitivní rozhodnutí a „Nový Karlín“ se stal oficiálně městem se samostatným znakem a dalšími právy.

V tomto období vzniká krásná budova secesní školy od architekta Josefa Sakaře na Lyčkově náměstí, Občanská záložna, několik secesních domů a v neposlední řadě budova Národního domu. Do karlínské čtvrti se tedy po období továrního rozvoje opět vrací dekorativní architektura a čtvrť získává zpět alespoň část své elegantní podoby.

Od dvacátých let docházejí stavební pozemky, a to i přesto, že ve většině čtvrtí byla původní zástavba přízemních a patrových domků zbořena a nahrazena vícepatrovými stavbami. Další stavební parcely jsou získány tak, že na základě dalšího urbanistického plánu jsou použity (do té doby parkové) prostory kolem Invalidovny.

Zajímavostí je, že právě zde, v Karlíně byla roku 1921 založena komunistická strana. Schůze se konala v hospodě u Zábranských v Křižíkově ulici, která stojí dodnes. Oficiální vyhlášení strany proběhlo v karlínském Národním domě.

Pojďte se s námi přesvědčit na vlastní oči o rozmanitostech karlínské čtvrti na naší komentované vycházce…