Dnes si mnozí z nás svůj všední den už ani nedokážou představit bez cestování. Dojíždíme do práce a z práce, za zábavou, na návštěvu, do divadla či k doktorovi. Někdy se za jeden den přepravíme na tolik rozličných míst po celé Praze, až nám jde z toho hlava kolem. I když se nám zdá, že rychlost je požadavkem moderní doby, potřeba přepravy z místa na místo zde byla odjakživa, a tak se není čemu divit, že již na přelomu devatenáctého a dvacátého století vznikají první prostředky veřejné dopravy.

V jednom z předešlých příspěvků jsem zaměřila svou pozornost na unikátní systém pražského metra, tentokrát prozkoumáme povrchové linky, a to autobusové.

I autobusová přeprava vyžaduje jisté zázemí a budovy s ním spojené, odjezdové haly, čekárny či obratiště vozů. Ve větších městech tak zpravidla bývá alespoň jedno autobusové nádraží. V Praze jich máme dokonce několik. Dnes se zaměříme na jedno z nejstarších, situované na Florenci.

Schválně si tipněte, kdy jezdily v Praze první autobusy. Možná vás překvapí, že je tomu již více než sto let. Vůbec prvním dopravním prostředkem tohoto typu, předchůdcem autobusu, jak jej známe, byl omnibus. Byl to vlastně větší kočár tažený několika koňmi. Ve Francii fungovala omnibusová doprava již ve třicátých letech devatenáctého století. V té samé době se pokoušel zavést tento způsob dopravy do pražské metropole Jakub Chocenský. První linku provozoval mezi Starým Městem a Malou Stranou. Chvilku sice ze svého nápadu poměrně prosperoval, v šedesátých letech dokonce zažil i větší vlnu úspěchu, pak ale tento typ dopravy vytlačily „klasické“ koněspřežky a později tramvaje.

Vůbec první autobus se spalovacím motorem byl představen v roce 1895 a do provozu byl uveden za čtyři roky v londýnské metropoli. Měl kapacitu pouze 10-20 osob a vozidla byla zpočátku krajně nespolehlivá. Postupem času ale prodělal autobus mnohá zlepšení. V Praze byl tento dopravní prostředek použit poprvé v roce 1908 na velmi krátkou dobu (něco málo přes rok), právě kvůli jeho poruchovosti.

Hromadnější nasazení na pravidelné linky nastalo kolem roku 1925 (v roce 1936 byly také nasazeny trolejbusy). Koncem třicátých let se autobusová doprava rozvíjela optimistickým tempem. V roce 1940 měly autobusy svá stanoviště u Wilsonova nádraží, V Lutzowě ulici a v ulici Na Poříčí. Pak byla bohužel tato kontinuita narušena válečným konfliktem.

Po válce byly soupravy uváděny zpět do provozu. S tím také souvisí budování autobusových nádraží. V roce 1948 byla zahájena výstavba nádraží na Florenci. Zde se již ve třicátých letech nacházely autobusové garáže, takže přístavba pro veřejnost na tomto místě byla logickým řešením. Za tímto účelem byl vybrán pozemek po zrušených uhelných skladech. Podloží bylo nejprve zpevněno a pak pokryto žulovou dlažbou. Provoz byl s velkou slávou zahájen 17. června 1948. V té době se nádraží mohlo pyšnit 25 odjezdovými místy, některá byla dokonce krytá.

Nádraží v padesátých letech ale vypadalo poněkud jinak, než jak jej známe dnes. V roce 1949 byla přistavěna výpravní budova s čekárnou pro cestující, pokladnami, restaurací a také odpočívárnou pro řidiče. Autobusy na jednotlivá nástupiště přijížděly směrem od Městského muzea, pro bezpečnost byly navigovány z dřevěných budek, kde pracovala nejen hlasatelka, ale také výpravčí.

Celkově se nádraží rozprostíralo na větším prostoru než dnes, uprostřed byl dokonce malý parčík. Jak ten by současnému nádraží prospěl…

Změny nastaly až v sedmdesátých letech, a to právě v souvislosti s rozšiřováním pražské veřejné dopravy, se stavbou metra. Pozemek byl zmenšen, budova z roku 1949 zbourána, park zrušen a příjezdy autobusů byly upraveny do dnešní podoby.
Byla postavena dnešní odbavovací hala a vybudován systém přechodových lávek.

Od sedmdesátých let je poměrně jasné, že nádraží Florenc má svou největší slávu opravdu již za sebou. Prostředí se stávalo čím dál více špinavé a nehostinné a stahovaly se sem (podobně jako do jiných veřejných objektů) nekalé živly. Někdy bylo skoro o strach někam z „Florence“ jet. Nemluvě o tom, jaká to asi musela být vizitka pro sem přijíždějící návštěvníky (nejen ze zahraničí). Neprospěla tomu ani povodeň z roku 2002, která nádraží doslova spláchla.

V posledních desetiletích se však situace pomalu lepší. V devadesátých letech proběhla částečná rekonstrukce stávajících prostor, kterou už ale jaksi odvál čas. K lepšímu obrazu nádraží přispěla také stavba nové odbavovací budovy, provedené v minimalistických formách. Pravdou je, že sem úplně nezapadá. Části laické i odborné veřejnosti je projekt od brněnského studia Hrůša a spol. vyloženě trnem v oku. Tvoří však protipól starému omšelému nádraží, je to architektura čistá, umírněná, reprezentativní a funkční.

Až zase budete vyrážet na cesty po Praze, Čechách či do zahraničí z nádraží Florenc, pomyslete také na to, že za dobu své existence zde bylo odbaveno více než 375 milionů cestujících. To je opravdu úctyhodný výkon.