Dnešní téma je tak trochu mimořádné. Většinou se na těchto stránkách pouštím do psaní o pozoruhodných, či přímo unikátních architektonických dílech na území hlavního města. Dnes jsem se však rozhodla napsat o kontroverzní budově nákupního centra Palladium.

Možná v něm sami trávíte volné chvíle, když potřebujete něco sehnat či nakoupit, či si jen udělat radost obhlížením výloh a výkladů. Vnitřní technické vybavení umožňuje zákazníkům užívat si nerušené nákupy s veškerým standardem, pohodlím a komfortem, jaký je od takových budov vyžadován. Mimopražského návštěvníka či náhodného cizince by jistě mohlo napadnout, že se jedná o postmoderní novostavbu vzniklou teprve nedávno, čemuž by mohla nasvědčovat i „cukrkandlová“ fasáda. Opak je ale pravdou. Obchodní dům Palladium na Náměstí republiky má za sebou bohatou minulost.

Historie tohoto místa sahá až do 12. století, kdy, jak dokazují archeologické průzkumy z posledních desetiletí, se zde nacházela nevelká kupecká osada. Součástí osady bylo také několik románských domků a paláců. V roce 1350 zde byl založen špitál zvaný Jakubův, dle měšťana, který se stal donátorem výstavby. K němu přiléhal menší kostel Panny Marie. Bohužel špitál i kostel byly zničeny za husitského řádění. Rozmach oblasti začíná od 15. století, daří se zde řemeslu i obchodu, měšťané a movití šlechtici si zde staví svá sídla. Jeden z měšťanů, jistý Gerhart z Questenberku, zde v roce 1630 vykoupil několik domů a na jejich místě založil kapucínský klášter.

Ani tento klášter zde nestál dlouho. Zrušen byl za reforem Josefa II. roku 1787 a pozemky, na nichž stával, byly postoupeny vojenskému úřadu.

Tak vzniká ona stavba, jejíž fasádu si můžeme prohlédnout i v dnešních dnech. Původní účel budovy byl kasárenský. Nejdříve byly zřízeny rozsáhlé stáje, a to v letech 1843-44. Další změny přišly v následujících letech, kdy byly strženy poslední zbytky klášterních budov a na jejich místě byla postavena nová kasárenská budova s jízdárnou a dostatečným zázemím pro vojáky. (Mezi lety 1857-61.) Naštěstí máme alespoň jeden pozůstatek církevního objektu, je jím ponechaný kostel sv. Josefa v těsném sousedství kasáren.

Historické prameny se na autorovi stavby neshodnou. Některé uvádějí dvojici architektů Eduarda van der Nulla a Alfreda Sicarda von Sicardburg, jiné zmiňují Karla Píchala. Ať tak či onak, kasárna byla vystavěna v téže romantické podobě, jaká jim zůstala dodnes. Tedy alespoň co se týká exteriérů stavby.

Po vyhlášení sebevědomé první republiky dostala kasárna pojmenování Josefova, stejně jako celé náměstí, po změně režimu se stala kasárny Jiřího z Poděbrad. Řečeno historickou hantýrkou vojenský erár se v místech udržel neobvykle dlouho. Areál sloužil vojákům až do roku 1993, kdy bylo rozhodnuto o jeho prodeji do soukromého vlastnictví.

A tím začíná úplně nová etapa historie kasáren. Rozsáhlou budovu skoupila již v roce 1996 společnost European Property Development, která již byla známá svým ne úplně šetrným přístupem k památkovým objektům. Na naléhání památkářů byl objekt roku 1999 prohlášen za kulturní památku. Kdo by však očekával jeho přísnou památkovou ochranu, bude asi zklamán.

Developerská společnost na principy památkové ochrany objektu zareagovala fasádistickou přestavbou. Tento princip není v památkové péči ničím ojedinělým, v posledních letech se však od tohoto trendu spíše upouští, ve prospěch ochrany celistvosti památky. Takto přestavěná architektura se vlastně stává svou vlastní kulisou. Vnější vzhled zůstává sice zachován, ale energie a genius loci místa se nenávratně vytracuje. Právě jako v případě budovy Palladia, kde exteriér naprosto nedává tušit vnitřní dispozice ani účely.

Přestavbě kasáren na obchodní dům předcházel rozsáhlý archeologický průzkum, který na místě objevil pozůstatky třech románských domů z 12. století, které bohužel kvůli potřebě třípatrových podzemních garáží nemohly být zachovány. Proběhla také sanace stavebních prvků v objektu, z čehož bylo několik původních zachováno a renovováno. Jedná se hlavně o původní strop. Do objektu byla na několika místech, které vyžadovaly větší podporu, vsazena železobetonová konstrukce a zbytek proměny jistě už znáte z vlastní zkušenosti.

Někdy se také obchodnímu centru Palladium přezdívá bludiště. A to díky nerovnoměrně rozmístěným pohyblivým schodům, které někdy v jednom směru jaksi chybí. Nešťastné je i pojetí toalet pouze v nejnižším a nejvyšším patře. V dalších ukázkách nepraktičnosti interiéru by se dalo pokračovat.

Tyto úvahy samozřejmě vedou k otázkám. Je takováto ochrana památek v pořádku? Neměl by být objekt raději zbořen zcela a ustoupit nové funkční zástavbě? A je také vhodné vybrat pro obchodní centrum název palladium, který honosně upomíná na jakýsi palác? Původ slova palladium v českém prostředí znamená něco jiného…Je přejato z latiny a byly tak označovány zejména svaté sakrální předměty. V italštině bychom zase narazili spíše na slovo palazzo. Každopádně název je zavádějící, nemluvě o tom, že obchodní dům přece nesymbolizuje palác. Vybrán byl na základě průzkumu mezi veřejností, jak na ně slovo působí. Toto prý evokovalo vznešenost. Ať už je to jakkoli, honosný název a honosná fasáda mají cosi společného… Oboje se tváří jako něco, čímž není. Nabízím to jako podnět k zamyšlení…