Na pražské Hanspaulce se najde mnoho zajímavých zákoutí. Některá netřeba představovat. Jedno z nich v minulosti ukrývalo vyhlášený zájezdní hostinec na pomezí Hanspaulky a Divoké Šárky. Byl znám zejména mezi tehdejšími pražskými německými studenty, ale mezi jeho štamgasty se řadili i umělci, fotografové a divadelníci.

Hostinec vznikl v místě bývalé viniční usedlosti Zlatnice. Ta tu stála již od poloviny sedmnáctého století. V průběhu let k ní přibyla i kaple Nejsvětější Trojice, ta však byla po polovině 20. století zbořena. Název vznikl prozaicky, hned dva majitelé usedlosti byli totiž zlatníci. Prvním byl Gabriel Geltenhauer v letech 1660-90. Druhým zlatníkem byl pak Mořic Milde a jeho manželka, původem z okolí Litoměřicka, který se zde usadil roku 1879. Byl to právě on, kdo stál za zrodem hostince Šipkapas. Samotné pojmenování pochází od zdejších hostů, kterým okolní krajina připomínala průsmyk v Bulharském pohoří Stará planina s názvem Šipka. Německy pak Schipkapass.

Mořic Milde přišel na Hanspaulku zkusit štěstí v zemědělství, náhoda však tomu chtěla, že postupně založil hostinec. Jelikož manželé pocházeli z okolí pohraničí, hojně se scházeli se svými německými přáteli. Ti, když pak měli cestu do Prahy, se za nimi stavovali na Hanspaulce. Původně je pan Milde hostil pivem z nedaleké hospody. Zřejmě aby se tolik nenaběhal, rozhodl se postupem času provozovat vlastní živnost. Narozdíl od jeho zemědělských pokusů na nehostinných hanspaulských polích, začal jeho hostinec záhy prosperovat. Doporučovali si ho mezi sebou pražští němečtí studenti, takzvaní „buršáci“. Tito buršáci se sdružovali do spolků, což bylo kolikrát trnem v oku českému obyvatelstvu a tak mezi nimi vznikaly konflikty národnostního charakteru. Hanspaulská hospoda byla oázou oněch buršáků. Dokonce se o tom několikrát nevybíravě zmiňoval pražský tisk. Psalo se o „německém ostrovu v Praze“, dále o „nedodržování policejní hodiny“ a podobně. Hospoda vůbec byla v českém tisku hojně očerňována, majitel byl dokonce obviněn i z krácení daní.

Jak už to tak u dobrých hospod bývá, bylo fungování hostince opředeno povídačkami, historkami a legendami. Například o jednom z častých štamgastů, fotografovi Janovi Mulačovi, který prý dokázal v Šipkapasu propít dva dny a dvě noci a přitom nebyl pod obraz. Tuto skutečnost údajně na požádání dokládal tím, že před užaslými diváky metal salta. O známé osobnosti zde tedy nouze nebyla. Když se Max Brod s konečnou platností rozešel se svou dlouholetou přítelkyní Felice Bauerovou, zašel právě sem zapíjet své smutky. A pro jistotu s sebou povolal kumpána, Franze Kafku, neboť ve dvou se to lépe táhne.
Majitelovi se zase přezdívalo Osman Paša, jeho manželce Sulejka a kuchařce Zorajda. Toto pojmenování prý vzniklo tak, že jednoho dne obsluhoval hostinský své hosty s červeným fezem na hlavě, který byl zástavou jednoho ze štamgastů oproti nezaplacenému účtu z předchozího dne. Což zrovna nedokládá dobové svědectví dalšího návštěvníka, že „štamgasti chlastali až do večera a pak poctivě zaplatili“.

Mořic Milde byl znám svým bujarým drsným humorem, ale zákazníky si dle dobových dokladů vždy předcházel. Hostinec byl zařízen prostě a jednoduše. „Stěny byly nabílené, plné nápisů a obrazů, na stropě byl vymalován černý dvouhlavý orel. Ubrusy na stolech nebyly, do desek stolů byla vyrytá mnohá jména štamgastů. “Známé tváře, co se přátelili s Mořicovými, mohli sedět u speciálního stolu.“ Za hezkého počasí Mořic Milde ohlašoval západ slunce, jako by to byla objednaná podívaná a když měl náladu, vybíral za zvlášť povedené západy poplatek.

Hostinec byl ve své době zmiňován nejen v tisku, ale také v německých básních. Dokonce o něm byla napsána kniha. Autorem je spisovatel Strobl Karl Hans, původem z Jihlavy (kniha se jmenuje prostě Schipkapass). Z jeho textu se dozvíme cenná svěděctví o provozu hostince. O jeho lokální slávě svědčí i několik dobových pohlednic, na kterých je vyobrazen.

Bohužel čas plyně neúprosně a tak došlo roku 1910 i na majitele Mořice Mildeho. Udusil se kuřecí kostí. Tím skončila zlatá éra hostince. Jeho dědicové objekt ve dvacátých letech prodávají, poté ještě hostinec dožívá z vybudované reputace, ale už to není ono. Definitivní ránu mu zasadí nástup války a poválečné znárodnění.

Dnes je bývalý hostinec v žalostném stavu, střecha se zbortila, z domu zbylo jen obvodové zdivo, z něhož postupně opadává kamení. Místo pustne a zarůstá trávou a stromy, jež za nějaký čas pohltí starou usedlost docela. A nic tak už nebude naznačovat, kde se odehrávaly spletité životní osudy, kde hrála hudba k tanci, zábava byla v plném proudu a čepoval se jeden zlatavý mok za druhým.

Vyražte s námi na komentovanou vycházku Hanspaulka Vlasty Buriana, kde se ocitneme mimo jiné v končinách, kde hostinec stával. Samozřejmě uvidíte mnohem více a dozvíte se další zajímavosti z hanspaulského koloritu.