Od maminky jsem slýchávala, jak se za jejího dětství do hospod pravidelně vozil led, aby byly pivo a snad i limonády (?) náležitě chlazeny. Led byl uskladňován do sklepa, aby vydržel do další zavážky… Maminka ale už nevyprávěla, kde se ten led bral, když bylo léto…
Jedním ze zdrojů stroprocentně „chlazeného“ ledu byl areál secesních Akciových ledáren v Braníku. Ještě, že byl vynalezen mrazák, protože jinak by se z Braníka teď už led stěží získával. Po postavení Slapské přehrady (1954) přestala Vltava zamrzat a ledárny tak ztratily svůj smysl. Jediné štěstí těchto historických stavbiček spočívá v tom, že měly kvůli ledu tak pevné stěny (2,5 metru), že je zub času může jen hodně těžko udolat. Dnes jsou Branické ledárny v soukromém vlastnictví a jsou chráněnou stavební památkou, bude zajímavé, jestli to chátrání jejich silné zdi vydrží…
Ledař, to bylo seriózní povolání! Led se v Braníku „těžil“ – a to pozor! Z UMĚLE VYBUDOVANÉ vltavské zátoky, která přiléhá k budovám ledáren. Tam ledaři v zimě „rozsekávali led na bloky, které posouvali bidly a háky k velkým průmyslovým výtahům a dále do haly. Bloky se v letních měsících dělily na menší části a rozvážely po Praze.“
Ledař se stával v létě i vorařem, když plavil led po řece nebo i řidičem koňského povozu, který rozvážel ledový materiál po městě… Proto byly součástí ledáren i konírny.
Ledárny jen těžko minete, když pojedete ze Žlutých lázní po cyklostezce ven z Prahy…
Myslím právě naopak – cituji: Ledaři pracovali zručně a opatrně, aby tabule zbytečně nepopraskaly a aby vzniklo co nejméně ledové drti. Více si můžete nastudovat zde: http://www.mestosmirice.cz/files/cla-cz-760-1180.pdf
Pan Hrabal popisoval ve svém románu „Městečko, kde se zastavil čas“ práci ledařů tak, že před uskladněním led mleli a teprve tuto tříšť plnili do ledárny, kde ještě zmrzla. Nevíte, jestli to tak opravdu bylo, nebo se jedná o uměleckou licenci?
M.