Využil jsem krásné a poslední příležitosti vidět a zdokumentovat tradiční Grandhotel Evropa v původní podobě ještě před přestavbou při expozici Designbloku v říjnu 2014.

Zvláštní a pro dnešní dobu typické je, že ve všech povídáních o tomto hotelu a jeho bývalé slávě najdete všude jen samá superlativa ve smyslu, že se v době první republiky jednalo o jeden z nejluxusnějších hotelů ve střední Evropě a že udával tón luxusnímu hotelnictví a míval jednu z nejproslulejších gastronomií v Praze.

Nu, zní to pro naše uši jistě lahodně, ale podívejme se pravdě trochu na zoubek. Dokud nebyl v Praze v roce 1932 otevřen hotel Alcron, skutečně první a jediný hotel v Praze na evropské úrovni, který oplýval (pro Prahu!) i takovou vymožeností, jako koupelnou a WC u každého pokoje, tak Praha byla známá jako město, kde se nocuje velmi špatně a tak například cizincům cestujícím z Vídně do Berlína se doporučovalo vydržet až do cíle a v Praze se o ubytování vůbec nepokoušet. V té době se pro srovnání dnešní Grandhotel Evropa „chlubil“ tekoucí teplou vodou (!), což stačilo tak v rámci Československa.

„Luxus“ hotelu dokládá koneckonců i jeho stav těsně před uzavřením, kdy byl zařazen do kategorie 2*, což je ovšem ještě hodně nadhodnocené, neboť část pokojů měla příslušenství na chodbě, což odpovídá jedné jediné *. Navíc všechny pokoje byly velmi malé a úsporné. Upřímně tedy, připravovaná rekonstrukce hotelu je dnes víc než potřebná, i když tím interiér hotelu bohužel ztratí punc starobylosti a autenticity.

To, že hotel neodpovídal evropské úrovni v ubytování, ovšem neznamená, že se nejedná o jednu z nejhezčích secesních staveb v Praze s velmi propracovanou uměleckou výzdobou interiérů. Chvála také patřila jeho vyhlášené gastronomii, jak se ještě dozvíme. Pravdou také je, že se prvorepublikový hoteliér Šroubek snažil nabídnout nejvyšší možnou kvalitu v rámci možností, které mu na tu dobu vnitřním pojetím již zastaralá budova s limitujícím prostorem poskytovala.

Krásný secesní skvost nezboural a nenahradil novým funkcionalistickým, i když jistě mohl. Snažil se zřejmě preferovat autentické prostředí před moderní vybaveností, ale i tak technicky vylepšoval co bylo možné. Hotel zřejmě v podmínkách třicátých let nešel rekonstruovat tak, aby měl každý pokoj své sociální zařízení, to bylo dáno už malými pokoji. Nicméně místo kamen bylo zavedeno ústřední topení, fungoval zde výtah a dokonce i jakási unikátní „klimatizace“ koncipovaná na principu ledové vody.

Vraťme se ale na samotný počátek historie této významné pražské památky hoteliérství. Píše se rok 1872 a na místě starého klasicistního Bindrova zájezdního hostince vzniká podle projektu slovutného architekta Josefa Schulze (autor Národního muzea a Rudofina) hlavní hotelová budova v novorenesančním stylu. Ale už v roce 1900 dochází k velkolepé přestavbě na hotel U Arcivévody Štěpána. To zřejmě nedostačuje požadavkům prudce se rozvíjející Prahy, protože hned o čtyři roky později je objekt nahrazen dnešní monumentální secesní budovou, realizovanou stavitelem Quido Bělským. Stavba to byla náročná, a byla ji věnována veškerá péče – proto se na ní podílelo současně více význačných architektů té doby.

Tak průčelí budovy navrhl Bedřich Bendelmayer (žák vídeňského architekta Fridricha Ohmana) a na výzdobě interiérů se podíleli Bohumil Hübschmann a Jan Letzel (proslulý stavbou atomového dómu v Hirošimě, zemřel v ústavu pro duševně choré). Letzel navrhnul kromě krásných mříží a zábradlí i vnější kovové prvky.

Sochařská výzdoba je výsledkem práce Ladislava Šalouna (autora Husova sousoší na Staroměstském náměstí). Quido Bělský postavil i přilehlý hotel Garni (dnes samostaný hotel Meran) na úzké parcele. Jeho průčelí v ještě čistší secesi navrhul Alois Dryák.

Symetrické průčelí hotelu na Václavském náměstí zaujme vysoce kvalitní secesní výzdobou. Bohaté rámování rostlinnými motivy má především vysoký štít ve tvaru půlkruhu. Na jeho vrcholu zlaté sousoší nesoucí svítilnu ve tvaru glóbusu představuje symbol Evropy.

V roce 1924 kupuje hotel pražský restauratér Karel Šroubek, který ho přejmenoval na Grand hotel Šroubek. Hotel se díky své krásné výzdobě a vyhlášené kuchyni s prvotřídním personálem stává známým po celém Československu. V jeho noblesním prostředí se setkávají vlivní politici a kulturní osobnosti.

Tak třeba Franz Kafka tu roku 1912 měl v zrcadlovém sále své jediné autorské čtení v Praze. Vlasta Burian se přátelil s hotelovým šéfkuchařem a chodil si občas do hotelové kuchyně i trochu zavařit. V kavárně jste mohli potkat hereckou elitu Národního divadla.

V roce 1932 se před Grandhotelem Šroubek shromáždil dav o tísici hlavách, aby pozdravil zde přebývajícícho starostu Chicaga – Čechoameričana Antonína Čermáka. Před válkou tu sídlil britský obchodník Nicholas Winton, který odtud řídil záchranu židovských dětí před nacismem.

Dodnes je vzorem pro jedinečné spojení architektury a kvalitních pohostinských služeb.
Heslem hoteliéra Šroubka bylo „My hostu – on nám“. Pan Šroubek vedl svůj hotel skutečně moderním manažérským přístupem, srovnatelným s dnešními postupy – tak třeba zavedl hotelovou vlajku i logo a veřejně přístupné ceníky.

Navíc zřídil doplňkový prodej porcelánu, skla a šperků, což generovalo další zisk. Své učně, a že jich neměl málo – až třicet, vlastnoručně vyučoval jednání se zákazníky včetně nácviku zdravení a úsměvu. Své služby stále vyhodnocoval, vylepšoval a aplikoval i zkušenosti, které získával v zahraničí v rámci svých častých cest. V roce 1935 vydává Kuchařku paní Šroubkové, která vyšla v reprintu v roce 2008.

Dbal i na kvalitu surovin a výběr svých dodavatelů, jejichž seznam zveřejňoval. Z jakého důvodu tak činil, vysvětluje takto: „Obchodně vyniknouti – znamená uměti nakupovati – uměti si nalézti dodavatele a firmy, které svou reelností a poctivostí jsou spolučinni na podniku. Seznam dodavatelů Šroubkova závodu nemá sloužiti k reklamě dodavatelů, nýbrž ušetřiti Šroubkovi času, jehož má tak velký nedostatek na stále opakující dotazy ´kde to či ono nakupuje´.“

Hotel Šroubek se stává za první republiky skutečným fenoménem! Jeho věhlas je takový, že se o něm vypráví vtipy a vzniká i rčení: „Dlíti v Praze a nenavštíviti Grand Hotel Šroubek znamená – nebýti v Praze vůbec!“

Ústup ze slávy čekal hotel Šroubek po roce 1951, kdy byl znárodněn, takže z názvu muselo zmizet jméno původního majitele a bylo nahrazeno neškodným Grandhotel Evropa. Už státní hotel hostil ve svých zdech například Jurije Gagarina nebo posledního perského šáha Muhammada Rezá Pahlavího.

Do hotelu se za minulého režimu vůbec neinvestovalo a žilo se jen z podstaty. Zařízení se opotřebovávalo a hotel začal pomalu chátrat. Tak už si turisté ze západní Evropy v 80. letech stěžovali, že ubytování tady je velmi mizerné a pokoje příšerné. Nicméně fungoval až do nedávna a to spíš jako omšelé hotelové muzeum za symbolickou cenu za přespání na Václavském náměstí. Jak by tgké ne, když se do pokojů sotva vešly postele a na záchod jste museli hezky cupitat na druhý konec chodby.

Po roce 1989 byl hotel restituován. Nyní má být hotel zrekonstruován na úroveň ***** se 154 pokoji. Starý secesní objekt si má zachovat svůj originální vzhled a ve dvoře má být dostavěna podle návrhu ateliéru DaM nová budova pro milovníky moderních interiérů, kde se počítá i se sportovně- relaxačními aktivitami. A tak nezbývá než věřit, že plánovaná rekonstrukce přinese hotelu jeho bývalý lesk a že návštěva jeho obnovených secesních prostor potěší naše oči.

Bohatě dekorované hotelové interiéry posloužily velmi dobře fimařům, ať už jako inspirace pro filmovou restauraci na Titanicu, nebo si přímo zahrály třeba v Mission Impossible nebo v českém filmu Muži v naději.

---