Libeňská vodárenská věž na Slovance, patřící k nejmenší pražské vodárně zvané Mazanka, stojí v romantickém duchu jako holandský námořní maják. Byla postavena ing. Františkem Schlafferem v roce 1904 a zásobovala pitnou vodou z Káraného nižší části Libně. Do vodojemu čtyřpodlažní, 42 metrů vysoké věže, se vešlo 178 kubíků vody. V době svého vzniku byla zdaleka viditelnou dominantou na okraji tenkrát nezastavěného návrší. Z osmibokého jehlanu z kyklopského zdiva, jakoby zakotveného v pobřežní skále odolávající mořskému příboji, vyrůstá kolmý kužel z holandských cihel, ošlehaný větrem mořských bouří. Nese válcovou báň se stanovou střechou s vikýřky a celá ta krása je pak zakončena věžičkou s glóbem a pozlacenou makovicí.
Do vodojemu se voda dostávala díky továrně na Bulovce, přestavěné na čerpací stanici s parním pohonem. Provoz na Mazance byl ukončen v šedesátých letech a zajímavostí je, že od roku 1970 sloužila válcovitá nádrž vodárny pro výcvik potapěčů. Od roku 1991 je chráněna jako kulturní památka. Nicméně věž chátrala. Rozhodl se jí však zachránit soukromý investor, který si tady zřizuje opravdu luxusní byt s výhledem na celou Prahu, kdy nahoře bude ložnice a obývací pokoj s vyvýšenou galerií a gigantickým akváriem, do kterého (ne do akvária, ale do obýváku) se majitel dostane proskleným výtahem. V podzemí bude zabudována posilovna, squash, bazén a sauna. K dispozici bude i parkoviště pro šest vozidel. Vše ( třeba i otevírání oken nebo i zvedání podlahy) bude řízeno počítačem, který bude možné dálkově ovládat. Zvenčí věž získala svůj původní krásný vzhled.
V době první republiky vznikla v okolí vodárny celá malá čtvrť rodinných domů Slovanka. Jak byla čtvrť parcelována, připomíná název ulice Na Dílcích. A jakou měli tenkrát noví obyvatelé radost z vlastní střechy nad hlavou, vyjadřuje zas název ulice Pod Vlastním Krovem. Najdeme tu jak pěkné solitérní vily, tak i úsporné řadové domky.
Na starém libeňském židovském hřbitově, který byl barbarsky zničen v šedesátých letech minulého století, se přestalo pohřbívat v polovině 19. století. Pro nový židovský hřbitov bylo zvoleno místo daleko od zástavby, až na náhorní plošině u Ládví, a sice hodně úzký pozemek mezi dnešními ulicemi Střelničnou a Na Malém Klínu. Nový hřbitov byl založen v roce 1892 (kde se mezitím oněch cca 40 let pohřbívalo, to opravdu netuším). Jisté jen je, že poslední nebožtík tu byl pohřben v roce 1975.
Původní plocha hřbitova byla větší než dnes, zabírala celý prostor (6460 m2 ) ohrazeného prostoru, po druhé světové válce byla zmenšená o třetinu (na 4184 m2 ), kde bychom teď místo náhrobních kamenů našli parkoviště. Celá plocha zachovaného hřbitova je oseta náhrobky jen hodně řídce – zachovalo se jich tu jen asi 300. Nejvýznamnějším je určitě hrob českožidovského spisovatele humoristických knih Vojtěcha Rakouse. Určitě nás zdálky zaujme budova propojená s bývalou vstupní branou, připomínající svatyni. Bývala to novorománská obřadní síň, kterou se dříve procházelo dovnitř. Dnes jsou jak vstupní budova, která byla přestavěna na hostel, tak i hřbitov pro veřejnost uzavřeny.
