Když jsem pojmenovával tento článek Libeň Hrabalovská, tak jsem rozhodně neměl na mysli nějaké hluboké pátrání po stopách spisovatele Bohumila Hrabala v této čvrti. Spíš jsem se chtěl podívat na Libeň tak trochu jeho očima. Libeň je emotivní pražská čtvrť a tak by měl být tento článek hlavně prožitkový. O historii a monumentálních budovách Libně bude pojednáno jinde. Tady se seznámíme s Libní jako předměstím plných nízkých jednopatrových a kolikrát i přízemních domečků a přitom čtvrtí plnou přírody a hlavně vody.
Libeň je skutečně vodní čtvrť, vodu tu najdeme úplně všude – ať už mohutnou Vltavu nebo zdánlivě klidnou (ale o to víc zrádnější) Rokytku. Voda tuto čtvrť oživuje a rozveseluje, ale zároveň Libni dokáže i ubližovat při povodních:
Rokytka se kdysi dávno jmenovala Rokytnice a je po Vltavě a Berounce největším tokem v Praze. Pramení u Říčan a během své pouti dlouhé 36 kilometrů několikrát mění svou podobu – od horské bystřiny s peřejemi až po znečištěnou stoku v napřímeném a vybetonovaném korytě.
Bohumil Hrabal prožil značnou část svého života v Libni v ulici Na Hrázi 24/326 (poeticky nazývané Na Hrázi věčnosti). V Libni se odehrává děj hned několika jeho pábitelských knížek, jako třeba Svatby v Domě a Něžný barbar. Zástavba byla na jedné straně ulice Na Hrázi včetně Hrabalova domu zbytečně zbourána a nahradila ji zeď autobusového nádraží, které nebylo nikdy využívané. V roce 1999 byla zeď na místě domu č.24 pomalována motivy z Hrabalových knížek, o což se zasloužila umělkyně Tatiana Svatošová, která projekt navrhla i provedla. Zdi vévodí 5,5 metru vysoká podobizna Bohumila Hrabala, psací stroj značky Perkeo a 16 koček, které Hrabalovi za jeho života dělaly společnost. Na zdi jsou také vyobrazeny úryvky z Hrabalových děl, hlavně těch, které se týkají ulice Na Hrázi. Zajímavostí jsou i domovní čísla zbouraného domu – popisné i orientační.
Hrabalova vzpomínka na tuto čtvrť „Moje Libeň“ z knihy „Život bez smokingu“ : …mě fascinovala Libeň…ulička Na hrázi, hlavní třída, postranní uličky vedoucí do Židů, ulice Bratrská…a hlavně potok Rokytka, to všechno mě uvádělo v úžas, procházel jsem se i v noci, tak jsem se nemohl nasytit poezie této periférie, …a pokaždé jsem byl zasažen bleskem, tak zamilovaný jsem byl do této periférie, rámované Maninami a Vltavou a její navigací, nad kterou se tyčily vrchy Bulovky a Hájku s Červenou bání.“
Hrabal měl Libeň rád… Jak ji prožíval, můžeme procítit i v jeho knížce „Svatby v domě“, která je vlastně vzpomínkou na jeho libeňskou životní etapu. Ale je napsána nezvykle z úhlu pohledu jeho ženy Pipsi: “ …tak krásná mi připadala tahle Hlavní třída. A tak jsem četla jména hostinců, a četla jsem si Automat Svět, a pak u Sokola, a potom u Zeleného stromu, a pak u Libuše, a zase na Staré base, a pak zas u Žebráka, a u Karla čtvrtého, a u Erbu, a u Ferklů, a nakonec bistřičko Na Kovárně“.
Díky za vzpomínku na moji Libeň. Jsem tu rozená a hlavně…něco už pamatuji. Do Staré Basy
jsem chodila tátovi po schůdkách pro pivo, u Rokytky jsme jako děti bruslily, u kostela sv. Vojtěcha,
který je mimochodem neuvěřitelný a doporučuji návštěvu, bývaly parádní, velkolepé poutě, plné
atrakcí, dobrot a dětí. Libeňské Sběrné suroviny mi dávaly možnost si vydělat za papír na eskymo
za 0,50 halířů a usednout v kině Družba na mém milovaném Vinetuovi. Na kopci pod Korábem, kde je dnes park, bývalo pole a obilí se sváželo koňmi, tuším na Stírku do toho rohového statku.
Bílá skála mě lákala představou pravěkých lovců a dole u Vltavy….uvázané pramičky, ……
S panem Hrabalem jsem mluvila. Našla jsem ho sedět smutně na Palmovce na lavičce.
S dovolením jsem přisedla a řekla jsem:“Jste smutný….“ Odpověděl mi něco v tomto smyslu.
„Abych nebyl, stýská se mi….“ No i mě se stýská. Stará Libeň je nenávratně pryč.
Dnešní Libeň vyžaduje na jejím návštěvníkovi opravdu hodně fantazie (a snad i nějaké halucinogenní látky), aby odhalil její skrytou krásu. Hrabalovi by z dnešního stavu bylo nejspíš do pláče. Ostatně skutečnost, že na tom ke konci svého života nebyl psychycky dobře, byla značnou měrou zapříčíněná faktem, že jeho milovaná Libeň tak jak ji znal dřív, již neexistovala. Z Libně zbyly do dnešních dnů jen trosky, které dohromady netvoří funční a kompaktní celek. Koncem osmdesátých let zbyl z Libně nemocný mrzák, který nějakým způsobem přežívá a trápí se až dodnes. Poklidné maloměstské kouzlo, které kdysi tolik lákalo filmaře k natáčení historických filmů je dávno pryč. Nahradil ho puch a neosobní ruch odvrácené strany velkoměsta se všemi jeho negativy. Špína, posprejované zdi, podezřelé existence, bezdomovci, smažky, ulice připomínající vylámané zuby, zastavárny, herny… Prostě čtvrť, kam byste neposlali hrát si svoje děti. Myslím, že Libni by prospělo udělat za její malebnou hrabalovskou historií tečku a začít znovu. Investovat do ní a přetvořit ji v něco jiného a moderního, co bude sice postrádat její původní poetiku, ale jako celek alespoň bude fungovat.
Moc hezky clanek, diky za nej!
Jen mam prosbu, a urcite nejen ja. Z nejakeho duvodu nektere clanky Prahy nezname totalne blokuji prohlizece. Predpokladam, ze jsou fotografie i v nahledech v plne velikosti a kdyz se jich nate vic, je to peklo 🙂 Diky!
Jsem rád, že se Vám článek líbil. Děkuji za vaši připomínku. Fotografie nejsou v plné velikosti, nicméně se blokací prohlížeče zabýváme a brzy bude vyřdešeno.
Dobrý den, výborný článek. Libeň má bohatou historii. Já také sám bydlím v Libni v ulici Pivovarnická. Bohužel se však Praha 8 o úklid moc nestará. Lidi si ničeho neváží. A ještě Vás chci upozornit na chybu v textu (velké písmeno). Libeň !h!rabalovská ale Hrabalova Libeň. Přídavná jména se píší s malým písmenem (když nejsou na začátku vlastního slova). Například Univerzita Karlova, Karlova univerzita, nebo karlovská (třeba nějaký typ univerzity) univerzita. Díky za přínosné články pro lidi, kteří nepovažují Prahu jen za přínos peněz.