Ještě před pár desítkami let bylo možné najít v Praze mnoho objektů bývalých transformačních stanic. Poslední dobou však tato svébytná architektonická díla z pražských ulic postupně mizí. Což je veliká škoda. Krásnou ukázkou, že lze tuto architekturu nejen zachovat, ale i šetrně obnovit, je transformační stanice v Jindřišské ulici, která nedávno prošla komplexní rekonstrukcí.
Historie vzniku těchto stanic má přímou souvislost s rozvojem pražské elektroenergetické soustavy. Aby mohla být postupně navyšována kapacita této soustavy, bylo zapotřebí postavit několik dalších transformačních stanic. Ty fungovaly jako opěrný prvek mezi ústřední sítí a koncovými spotřebiteli. Jejich úloha byla tedy více než důležitá. Zajímavé je, že ač stavby vznikaly v rozpětí několika let, nebyly architektonicky jednotné.
Některé jsou stavěny v duchu modernismu, často i s historickými prvky, jiné již přebírají taktovku funkcionalistického stylu, stejně jako nově budované sídlo centrály pražských Elektrických podniků. Centrální budova vznikla v rozpětí let 1927 – 1935 v duchu funkcionalistického stylu. Cílem stavby bylo shromáždit všechny úředníky podniků pod jednu střechu. Do té doby byli totiž roztroušeni v několika objektech po celé Praze. Stavba transformačních stanic má tedy logickou návaznost na rozšiřování celého podniku a jeho služeb. Většina stanic byla postavena ve třicátých letech. Kromě Edisonovy to byly například stanice na Klárově, v Michli, Holešovicích…atd.
Edisonova transformační stanice byla budována již od roku 1926. Stavba se nakonec protáhla na celé čtyři roky. Projekt byl zadán architektovi F. A. Librovi, který měl s realizací průmyslových staveb v Praze již četné zkušenosti. (Později pro Prahu realizoval i několik obytných domů s minimálními byty pro chudé obyvatele.) Tato budova byla jedna z prvních vlaštovek funkcionalistické architektury v centru Prahy. Na obyvatele zvyklé na historizující fasády v okolí působila jako zjevení. Nicméně podnítila výstavbu dalších budov v tomto novém progresivním stylu.
Stavba je pojímána jako kubus s předsazeným horizontálním průčelím ve střední části.
Hmotu budovy odlehčuje několik okenních polí členěných do malých tabulek, což je prvek, který nalezneme zejména v industriální tovární architektuře. Zde však odkazuje na technisictní charakter stavby.
V roce 1930 byla fasáda trafostanice doplněna o umělecké dílo sochaře Zdeňka Pešánka. Tento představitel avantgardy byl jeden z prvních tvůrců kinetické plastiky u nás. Do svých děl zakomponovával různé typy elektrického osvětlení (žárovky, zářivky), a proto není náhodou, že si vedení Elektrických podniků vybralo k dekoraci právě jeho dílo.
Střední část původně nesla název stanice Edison na fasádě na počest slavného vynálezce, což bylo tehdy u transformačních stanic obvyklé. Další budova, tentokrát ve tradičním modernistickém duchu, byla postavena na Klárově, v místě bývalých kasáren. Ta byla pojmenována po významném českém vědci a fyzikovi Václavovi Zengrovi. (Tento pán se mimochodem zasloužil o vynález uzemněného hromosvodu, díky čemuž mohlo být před blesky chráněno například Národní divadlo. Dosáhl ve svém oboru takového věhlasu, že když G. Eiffel navrhoval svou proslulou věž, radil se právě s V. Zengrem o rozmístění hromosvodů.) Další stanice pak nesla pojmenování podle Nikoly Tesly, my ji však známe spíše jako Trafačku, v souvislosti s originálním prostorem, který zde sídlil až do roku 2014.
Čímž se dostáváme k otázce využití dnešních trafostanic v současnosti. Většina z nich byla zbořena, aby uvolnily místo překotné pražské zástavbě. Některé byly konvertovány na obytné objekty či kanceláře a některé na svůj osud teprve nejistě čekají.
Tato transformační stanice se však dočkala obnovy svého původního lesku díky rekonstrukci od architekta Ladislava Lábuse a jeho kanceláře (2005 – 2007). Rekonverze umožnila, aby objekt opět ožil. V současné době slouží jako administrativní prostory, ve vrchní části je několik bytů.
